Článek
Když si šla sedmibojařka Eliška Klučinová před startem své soutěže na tréninkový stadión zaskákat do dálky, nestačila se divit. Z písku vyhrabala kameny, dráty, kusy dlaždiček i betonu.
Další zádrhel přišel v průběhu soutěže. Když se vícebojařky chtěly přesunout po polovině prvního dne do olympijské vesnice, zjevila se před nimi 300 metrů dlouhá fronta čekajících atletů a trenérů. „Bylo jich tam tak na šest autobusů, které jezdily každých patnáct minut. Tak jsme si s vícebojařkami dovolily tu frontu obejít, organizoval nám to jeden trenér," vypráví další česká sedmibojařka Kateřina Cachová.
Připadaly si jak Sluková s Hermannovou
Reakce ostatních atletů nebyla neočekávatelná. „Vybučeli nás asi jako naše plážové volejbalistky, když hrály s Brazilkami. Nebylo to úplně příjemné, ale na druhou stranu čekat tam i pak zase na cestu zpátky by dost dobře nešlo," ví.
Brazílie nemá zkušenosti s pořádáním velkých atletických akcí a je to znát, další komplikací je jazyková bariéra. „Po rozcvičení jsme najednou nevěděly, kam jít, to bylo vážně jako krajské přebory. Nikdo neuměl anglicky, pořád nás někam honili, a když už jsme byly těsně před stadiónem, teprve přišla Venezuelanka, u dráhy nám najednou začali měnit čísla na ta s tučnějším jménem," podivovala se kladivářka Kateřina Šafránková.
Další atleti zatím nechtěně pronesli na plochu i své mobilní telefony, protože obvyklá kontrola batohů zkrátka neproběhla. I tyčkař Jan Kudlička měl nezvyklou zkušenost. „V kvalifikaci si to vyžrala naše skupina. Měli elektronické stojany, ale neuměli tam nastavit ani první výšku, nevěděli, jak mají dát laťku nahoru. Nebyli tam lidi, kteří by kdy měli něco společného s atletikou. Takže jsme měli docela zpoždění," zarazilo českého rekordmana.
