Mistr světa Alonso vyhrál poprvé Velkou cenu Monaka

Druhé místo na trati s minimem možností k předjíždění vybojoval Kolumbijec Juan Pablo Montoya v mclarenu, vítěz závodu z roku 2003. Třetí místo senzačně obsadil Skot David Coulthard, který vybojoval historicky první stupně vítězů pro tým Red Bull. Dvojnásobný monacký vítěz si užil vyhlašovací ceremoniál poprvé od japonské GP v roce 2003, kdy byl ještě pilotem McLarenu.

Schumacher nakonec z dvaadvacáté výchozí pozice vybojoval páté místo a předvedl famózní stíhací jízdu, jako kdyby si chtěl profesionálním výkonem usmířit okolí, které proti sobě popudil o den dříve podle všeho úmyslným zastavením vozu těsně před koncem kvalifikace. V té době měl na kontě nejrychlejší čas a překážka na trati znemožnila soupeřům jeho výkon překonat. Manévr odsoudila řada pilotů i týmů a také komisaři po osmi hodinách usoudili, že Schumacher jednal nesportovně a v podstatě nezvládnutí zatáčky nafingoval.

Místo očekávaného souboje dvou nejlepších jezdců šampionátu tak Alonso přisouzenou pole position proměnil ve vítězství způsobem start-cíl, zatímco Schumacher se musel prodírat z úplného konce. Nakonec zajel i nejrychlejší kolo závodu a sahal dokonce po čtvrtém místě. Svého bývalého týmového kolegu Rubense Barrichella v závěru sice prohnal, ale jeho hondu nepředjel.

K pěti bodům německému pilotovi pomohla také řada výpadků jezdců, kteří se pohybovali na medailových pozicích. Zatímco Alonso se opět mohl stoprocentně na svůj vůz spolehnout a v sezoně dosud neskončil hůře než druhý, výpadky techniky za ním postupně připravily o šance jeho pronásledovatele.

Porucha postihla na třetím místě Marka Webbera ve williamsu, pak dlouho těsně druhého Kimiho Räikkönena s mclarenem, jenž se statečně pral o obhajobu prvenství a Alonso jej neustále mohl vidět za zády ve zpětných zrcátkách, či Jarna Trulliho z Toyoty, který ještě pět kol před cílem mířil na třetím místě ke svým prvním bodům v sezoně.