Rubriky:

Motocykly

Plochodrážník Klatovský je sešit 300 stehy, chybí mu kus masa, přesto tvrdí: Nemít chromou nohu, jezdil bych

3. srpna 2020 06:56 - Praha

Ledová plochá dráha Antonínu Klatovskému staršímu učarovala. Dala mu pár medailí a vavřínových věnců, ale hřeby na pneumatikách mu vyrvaly kus masa ze stehna a díky nim má po těle na tři stovky stehů, a také zchromlou levou nohu. Před měsíce oslavil sedmdesátiny a v rozhovoru pro Sport.cz a Právo tvrdil: „Nebýt té nohy, závodil bych dál. Sešité tělo mi jinak nevadí." Kromě několika domácích titulů má ve sbírce světové stříbro ze závodu jednotlivců v roce 1992, týmové stříbro společně s Dykem a Francem z roku 1991 a s nimi získal i bronz už v roce 1989. Medaile z ledových světových šampionátů vozili i jeho synové Antonín a Jan.

 

Karel Felt

Na který ze závodů nejraději vzpomínáte?

Na finále mistrovství světa jednotlivců v roce 1992 ve Frankfurtu nad Mohanem. První den jsem vyhrál, ale ten druhý si to Rusové, kterých tam bylo hodně, pohlídali. Získal jsem stříbro, což bylo v souboji s tou smečkou jako zlato. Jen Jurij Ivanov byl přede mnou.

Vy jste ale prý před finále nechal vynikat i chirurgy...

Pravda, po páteční kolizi jsem jel s potrhanou nohou. Když mě pustili z nemocnice, sešili mi ji asi třiceti stehy, manželka mi zašívala kombinézu. Nepřipustil jsem si, že bych nezávodil. Doktor mi to ráno ovázal, abych se dostal do boty a jel jsem. Když vám hřebíky potrhaly ruku, nebo nohu, a nestříkala z tepny krev, stáhlo se to izolační páskou a do nemocnice se jelo večer. Mluvím o případech na pár stehů, deset, dvacet... Mám ještě stříbro a bronz z týmů.

Už chápu, proč ostatní plošináři o ledařích říkají, že jsou magoři...

No jo, to tvrdí pořád (směje se). Oni jezdí se zadním kolem ve štorcu, my ve smyku jezdit nemůžeme, jinak je ledová plochá dráha jako každý jiný sport, akorát jsou tam ty hřebíky... Měří tři a půl centimetru, na předním kole jich je 120, na zadním 150. Brzdu nemáme, ale tu nemají ani jejich mašiny a jezdí se rychlostí i přes sto kilometrů v hodině, motor je pětistovka. Ty naše ledáky jsou na hřebíkách i na škváře rychlejší než klasické plochodrážní motorky.

Tři generace Klatovských. Táta Antonín, syn Jan, vnuk Honzík

Karel Felt

S těmi hřebíky jste se potkal mnohokrát a pěkně vás páraly. Nemáte strach?

Strach? To bych na motorku nemohl sednout. Respekt ano. Hřebíky mě zřídily mockrát. Na pravém stehně mi chybí kus masa, stehů mám na těle přes tři sta. Zlomené a operované jsem měl kde co, včetně kolena, které se občas naplní vodou... Ale pořád jsem závodil. V roce 1993 v Hamaru, v nové olympijské hale pro rychlobruslení, jsem líznul o Itala Dal Bosca a potrhalo mě jeho roztočené zadní kolo. On se později zabil v Berlíně. Cestou domů jsem chytil nějakého zlatého stafylokoka, kterého mi vyléčili až ve Vinohradské nemocnici. Škrábali mi stehno každé ráno, proto tam nemám maso, pak místo potáhli kusem kůže. V Rusku mi hřebíky roztrhaly zadek, myslel jsem, že mám dva (směje se). Nejdřív si po zranění říkáte, že tohle nemáte zapotřebí. Jakmile se postavíte na nohy, a můžete se posadit a tělo poslouchá, hurá na motorku.

I po tomhle zážitku jste dál závodil?

No jasně! Až v roce 1998 přišel ten poslední. Měli jsme jet se synem Antonínem šampionát družstev v Göteborgu. Před tím se jely závody na severu. S Antonem jsme se střídali o motorku, on se pořád válel. V jedné jízdě jsem chytl sníh, spadnul, někdo mě trefil zezadu. A pak už si nic nepamatuju. Měl jsem vnitřní krvácení, zlomené obě pánevní kosti, páteř a ruku, odvezli mě do speciální nemocnice v Umea. Pár dní jsem byl v bezvědomí, dali mi sedm litrů krve. Byl jsem sešroubovaný. Na hraně života a smrti.

Po téhle havárii jste skončil?

Jo. Naložili mě do malého vrtuláku. Letěli jsme několik hodin, trpěl jsem hrozně. Na letišti ve Kbelích mě nemohli z toho letadýlka vyndat ven. Dovezli mě do Střešovic. Nejdřív to vypadalo, že nepřežiju. Pak mě tam dali za dva a půl měsíce dohromady. Až na tu levou nohu. Přerušený nerv už nikdo nedokáže spravit, noha zůstala chromá a necitlivá. Jednou jsem ji měl opřenou o kraj varné elektrické desky, nevím proč, jen jsem odpočíval. Manželka zapnula elektrickou plotnu. Začala se pálit kůže, smrdělo to, ale nebolelo. Abych mohl chodit, musím ji mít pořád propnutou. S tím se ledy jezdit nedají, i když bych se klidně s klukama svezl, třeba jako náhradník...

Pokud si pamatuji, vy jste dřív závodil ví motokrosu. Proč jste přešel na ledy?

Jezdil jsem motokros za Rudou hvězdu, ale jednou mě Zdeněk Kudrna s Tondou Kasperem vzali v zimě na rybník. To ještě nezabralo. Později jsem pracoval a závodil za ČZ Strakonice. Tam nás napadlo, půjčit si motorku na ledy. A tehdy mě to chytlo, tehdy mi bylo dvaatřicet. Motokros a sajdkáry už jsem jezdil jen v létě.

Závodili a medaile získávali i vaši synové Antonín a Jan. Lákal jste je na ledy?

Vůbec ne! Viděli mě, tak to chtěli zkusit taky. Kdyby nebyli tvrdohlaví, tak byli mistry světa (směje se). Honza si trochu poradit nechal, Anton skoro vůbec ne. S ním jsem ještě závodil, s Honzou už ne. Antona jsem porážel, a ten se mohl, pos..., porážky nesnášel. Od nikoho, natož od táty nebo od bráchy. Později jsem s klukama jezdil jako doprovod na závody po celé Evropě, i 8500 kilometrů na slavné vysokohorské Medeo v Almaty. Oni jezdili v autě po ose, hrozná štreka. Oba jsou ale manuálně hodně šikovní, poradí si všude a se vším. Honza žije v Čechách, pracuje pro firmu. Anton se usadil ve Švédsku, má tam rodinu, práci, a farmaří.

Plochodrážní motocykly stavíte sami?

V podstatě ano, v mojí firmě Klabo, je to spojení Klatovský-Božetice, tam máme hlavní sídlo. Kdysi jsem do téhle vesnice jezdil za manželkou Ilonkou. Můj děda měl dílnu v Rakovníku, jmenovala se Klarak, ten mě inspiroval. Rámy nám dělají podle našich návrhů kluci Míkovic, kola si vyplétáme, hřeby do pneumatiky vyrábíme a montujeme sami, díly do motoru si také většinou vyrábíme, pomáhá nám jeden kamarád, který dělal v divišovské Jawě. A pak se to celé složí dohromady. Něco děláme i pro jiné závodníky, spolupracujeme s více firmami. Ale na zabezpečení závodění to není. Kluci ode mne ale mají motorky. Věřím, že se ještě někdy postaví na startu vedle sebe...

Karel Felt, Sport.cz, Právo

Časová osa: Motocykly

Filtr článků - Motocykly