Rubriky:

Motocykly

Šampióni Šestidenní nejprve přísahali na kříž. První světový titul pak vyhráli

10. října 2020 19:57 - Praha

V roce 1970 se ve španělském El Escorialu 5. až 10. října jela 45. motocyklová Šestidenní, poprvé o tituly mistrů světa. Dnes je to na den přesně 50 let poté, co Čechoslováci zvedli nad hlavu Světovou trofej. Na start v  městečku San Lorenzo de El Escorial se postavilo 232 jezdců, třetina jich jednu z  nejnáročnějších soutěží v  dějinách nedokončila. Do historie Mezinárodní motocyklové federace FIM se však zapsali nesmazatelně reprezentanti malé země uprostřed Evropy. Vyhráli Světovou trofej i druhou nejvýznamnější soutěž o Stříbrnou vázu, všichni jeli na motocyklech Jawa.

 

Petr Horník, Právo

Československý Trophy Team tvořili jeho kapitán Josef Fojtík (třída 360 ccm), tehdy světová jednička Květoslav Mašita (350), Jaroslav Bříza (360), František Mrázek (250) a Zdeněk Češpiva (350), ti poslední dva už nejsou mezi námi. Šestý do party byl Petr Čemus (175). Věčně druzí Čechoslováci si přísahali, že pojedou od začátku naplno a splní si velký sen. A zvítězili.

Zbyli čtyři a při společném setkání u svého kapitána vzpomínali nejen na slavné vítězství, od něhož uplynulo půl století, ale přidali spoustu úžasných historek nejen z této Šestidenní...

Českoslovenští mistři světa z El Escorialu 1970 Jaroslav Bříza (zleva), Josef Fojtík, Zdeněk Češpiva, Květoslav Mašita, František Mrázek a Petr Čemus.

„Když jsme v roce 1969 skončili v Garmisch-Partenkirchenu druzí, vyhráli jezdci z tehdejší Německé demokratické republiky, gratulovali nám a zároveň s úsměškem dodávali, že druhé místo není žádné místo. Počítá se jen vítězství. Hrozně nás to štvalo. Měli jsme výborné motocykly Jawa, ale také jsme pořád slyšeli, ať neblbneme hned na začátku, že se jede šest dní. Jenže už tenkrát se Šestidenní jezdila hodně rychle. Rozhodovalo se nejen na náročné trati, ale zejména na motokrosových vložkách, a tam se bojovalo naplno o vteřinky od prvního okamžiku," zavzpomínal Josef Fojtík, který měl do té doby ve sbírce z hlavní soutěže šestičlenných národních družstev o Světovou trofej, dvě stříbra a bronz.

Vizitky šampionů
Josef Fojtík, 28. 8. 1941 12 5
Květoslav Mašita, 2. 10. 1947 13 6
František Mrázek, 21. 2. 1946 - 9. 5. 2016 12 6
Jaroslav Bříza, 14. 3. 1943 12 3
Zdeněk Češpiva, 21.1.1941 - 22. 3. 2019 14 5
Petr Čemus, 28. 7. 1947 10 5
Za jménem je datum narození - úmrtí, počet startů na Šestidenní, počet vítězství ve Světové trofeji.

„Tu posměšnou německou gratulaci jsme si znovu vybavili o rok později ve španělském El Escorialu. Šestidenní se tam v roce 1970 jela poprvé jako oficiální mistrovství světa v motocyklových soutěžích. Pro všechny bylo obrovskou motivací se zapsat do historie jako první světoví šampióni. Pro nás také, měli jsme výborné stroje a tým skvělých jezdců," dodal.

Slib si dali v klášteře

Češi toužili po vítězství. Věděli, že na něj mají, ale musejí riskovat, nedělat chyby a nesmějí se nechat svázat taktikou... „Zase jsme slyšeli, že máme jet rozumně. V El Escorialu jsme byli ubytováni v klášteře. Sešli jsme se na jednom pokoji a řekli si, že na naše šéfy a jejich řeči kašleme. Pojedeme od prvního dne naplno. Všechno, nebo nic. Svět bere jen vítěze, všichni ostatní jsou poražení... Zdeněk Češpiva, který bohužel už není mezi námi, stejně jako Franta Mrázek, sundal ze stěny velký kříž a řekl, že na něj máme přísahat, že opravdu pojedeme jako o život. Přísahali jsme všichni," prozradil dnes už úsměvnou, ale tenkrát klíčovou historku Květoslav Mašita, šestinásobný vítěz Světové trofeje.

„A ještě jsme se dohodli, že když se někomu něco stane s motocyklem, nebude to pouštět na veřejnost, ale důvody vysvětlím já, jako kapitán Trophy Teamu. Vlastně jsem byl i jeho tiskovým mluvčím. O téhle naší tajné dohodě nevěděl ani manažer, tehdy už legenda motocyklového sportu František Mošna. Ten by byl tvrdě proti, " dodal Fojtík.

Král Mašita se Světovou trofejí a Stříbrnou vázou.

Archiv Květoslava Mašity

Z El Escorialu se stala už dřív oblíbená destinace českých jezdců, třeba když se tam jezdilo mistrovství Evropy. „Když jsme tam přijeli, dole ve městě v hospodách, jak nás viděli, vítali Čechoslováky jako nejlepší kamarády. Já jsem řídil autobus, sotva jsem zatroubil, všichni vyběhli ven. Den před startem nás dokonce v půl dvanáctý v noci zbudil jeden člen jury, a že musíme jet dolů do baru. Na argument, že ráno jedeme, pravil, že když nepůjdeme, nebudeme startovat, to že zařídí. Manžel majitelky baru byl starosta města a ředitel soutěže. Odpor byl marný. Tak jsme se oblékli a jeli k němu do baru," vyprávěl jezdec a řidič autobusu, v němž jezdci cestovali, v jedné osobě Jaroslav Bříza, trojnásobný vítěz Světové trofeje.

„Jindy bychom pořádně zapařili, ale teď to nešlo. Byla to zdvořilostní návštěva. Pili jsme jen colu, což oni respektovali. Chvilku jsme poseděli a jeli zpátky. Starosta byl šťastný, pamatoval si, že rok před tím, když se tam jela jedna ze soutěží, a nám se zadařilo, oslava v jeho baru se taky velmi vydařila, skončilo to stříháním kravat. Zanechali jsme v El Escorialu nezapomenutelný dojem. To nejlepší, ale mělo teprve přijít," smál se Bříza.

Motocyklová legenda Mašita: Šestidenní už není, co bývala, ztratila lesk

Uražené stupačky

Ale vraťme se k závodění. Český Trophy Team vynechal slavnostní zahájení a šel na obhlídku trati. „My jsme se jen dívali, ale Němci přišli s krumpáčem a zahradnickými nůžkami. Upravovali si předpokládaná místa doskoků, a dokonce stříhali i větve ve výšce, kam mysleli že doletí. Rychlostní vložku jsme prošli asi pětkrát. Hned úvodní den Šestidenní se ale stal průšvih. Zkouška začínala stoupáním, které jsem musel se svojí stopětasedmdesátkou vyjel jen na jedničku. Potom se jelo dolů z prudkého srázu, jako kdybyste se pustili po sjezdovce ve Špindlerově Mlýně. Muselo se to jet cikcak. Na konci byl potůček plný kamenů. Květa s Frantou Mrázkem, když jsem se jich den před startem ptal, jak ten úsek pojedou, mě nahecovali, že ho prosviští naplno. Nevěřil jsem jim, ale hned první den jsem to tam pustil, co to šlo, předjel jsem asi pět špičkových borců. Vrtalo mi hlavou, proč všichni jedou tak pomalu. Najednou přede mnou ten potok. Skočil jsem mezi ty šutry... Rup a urazil jsem obě stupačky. Vyjel jsem ven na asfalt a s hrůzou zjistil, co se stalo. Obě jsem ale opravil. Po prvním dnu na mne přiletěl náš člen jury Jan Křivka, který můj skok viděl na vlastní oči, a zlobil se, že jsem mohl zničit motorku. Když mu povídám, že ne, že mašina je v pořádku, a takhle tam jeli všichni, kroutil nevěřícně hlavou. Křivka, to byl postrach, a najednou nevěděl...," vyprávěl Petr Čemus, který držel Světovou trofej nad hlavou pětkrát.

Po prvním dnu Čechoslováci vedli ve všech třídách. A věhlasným soupeřům mohly u výsledkové listiny vypadnout oči z důlků... Oba německé týmy, Italové, Švédové, Španělé, Finové, Američani, všichni zrychlili, ale na Čechoslováky neměli. Ti den za dnem bojovali jako lvi. Stále měli solidní náskok.

„Tři dny jsme jeli naplno, další tři dny už jsme byli opatrnější, náskok jsme především hlídali. Denní program byl stejný. Dojeli jsme do cíle v průběhu odpoledne, udělali nutnou a řády povolenou údržbu, dali motorky do uzavřeného parkoviště a vyrazili na motokrosovou vložku dalšího dne. Když jsme přijeli do našeho kláštera, měli jsme toho tak akorát a šli spát. Žádné sedánky, jak si někteří lidé vymýšlejí," konstatoval Fojtík s tím, že k vítězství je potřeba i štěstí. A týmu, kterému dělal kapitána, se drželo.

Zlaté desetiletí
1970 El Escorial (Šp.) 1.
1971 ostrov Man (V. Brit.) 1.
1972 Špindlerův Mlýn 1.
1973 Delton (USA) 1.
1974 Camerino (It.) 1.
1975 ostrov Man (V. Brit.) 3.
1976 Zeltweg (Rak.) 2.
1977 Povážská Bystrica 1.
1978 Hillerstorp (Švéd.) 1.
1979 Neunkirchen (Něm.) 3.
Nejcennější trofeje
Světová trofej - 15
1947, 1952, 1954, 1956, 1958, 1959, 1962, 1970, 1971, 1972, 1973, 1974, 1977, 1978, 1982.
Stříbrná váza - 17
1947, 1949, 1952, 1953, 1955, 1957, 1958, 1959, 1961, 1967, 1970, 1971, 1972, 1974, 1976, 1977, 1979.

Drželi i jezdci, kteří na Šestidenní tvořili vždycky dobrou partu, držely i jejich jawy... „Byli jsme fyzicky nadupaní, systém přípravy nejen v Dukle byl náročný a propracovaný, také jsme toho měli hodně naježděno, a navíc jsme skvěle zvládali údržbu motocyklů. Když jsme měnili pneumatiky, tehdy s duší, chodili se na nás ostatní dívat, protože tak rychle jako my, to nikdo neuměl, my i do sta sekund, ručně a s jednoduchým nářadím, to nemohli pochopit. Však za tím byly stovky hodin nácviku. V Československu byl tehdy velký výběr jezdců. Kluci vybojovali ve Španělsku i Stříbrnou vázu. Tehdy jsme byli opravdová velmoc. Také jsme vyhráli pět Šestidenních v řadě. Klidně jsme mohli postavit dva šestičlenné Trophy Teamy i dvě čtyřčlenná družstva pro Stříbrnou vázu. A byly by vyrovnané," připomněl tehdejší neporazitelnost Čechoslováků Mašita.

Kapitán Trophy Teamu Josef Fojtík, na trati spolehlivost sama.

archiv J. Fojtíka

Janečkův duch v Jawě

Čechoslováci sedlali tehdy nejlepší terénní motocykly na světě - jawy. „Hluboko smekám před Františkem Janečkem, který Jawu založil. Byl nejen geniální konstruktér, ale také manažer s citem pro výběr lidí. Vždyť z jeho odkazu žila Jawa i po válce, a dokonce za socialismu. Duch velkých tvůrců ctí ve světě velké automobilky a výrobci motocyklů. V Japonsku jsou na úrovni božstev. Jejich odkaz je zákon. A my ho také ctili. My jsme byli jedna rodina, jezdci, konstruktéři, technici, mechanici, manažeři. Zráli jsme společně a zlepšovali se. Všichni jsme makali na motorkách, hledali nejlepší řešení, vývoj šel kupředu," zdůraznil Fojtík.

„Mechanici Königsmark, Baťha, Plíhal, Runštuk, Červený, Hamršmíd... A také skvělí manažeři a inženýři jako Křivka, Mošna, Tatek, Tůma, Chasák. Jedna generace navazovala na druhou. Omlouvám se těm, na které jsem zapomněl, ale co chlap, to fachman. Každý věděl, co má dělat, fungovalo to skvěle. Bohužel u nás jsme si toho odkazu a slavného dědictví po roce 1989 přestali vážit, nepovedená privatizace slávu Jawy prakticky zničila. Však také přechod českých jezdců na jiné stroje už nikdy takový úspěch nepřinesl. Jawa, ale svého času i ČZ byly špičkou v soutěžích, motokrosu, na silnici i plochodrážních oválech. Na to už můžeme jen vzpomínat," pravil smutným hlasem Fojtík.

Šampioni ze Šestidenní oslaví padesátiny v Prostřední Lhotě

Zpátky do Španělska. Přišla sobota. Poslední den Šestidenní. Většinou se jezdí na jistotu, ale historie pamatuje spoustu trpkých okamžiků, kdy těm, kteří už drželi nádherný stříbrný pohár v rukou, v jediné sekundě vypadl... „Mně pořádně zatrnulo na startu závěrečné půlhodinovky. Snad z nervozity jsem si zavřel benzín. Manažer Mošna zbledl a v infarktovém stavu kouřil dvě cigarety najednou. Klepal jsem se, ale nastartoval. Jenže všichni mě předjeli. Můj největší soupeř ve třídě Erwin Schmidt mi ujížděl, marně, nedostal mě," oddechl si i po létech Čemus. „Důležitý bylo, abychom se v jedné třídě navzájem moc neporáželi, kvůli celkovému výsledku. Bylo třeba se trefit časově ideálně do nuly. I to jsme dokázali," přidal se Mašita.

Plný pohár koňaku

Cíl! Sen se stal skutečností, přísaha na kříž byla naplněna... „Spadlo to z nás. Šest dní jste našponovanej jako guma, a pak přijde ten nádherný pocit, který si pořádně vychutnáte stejně až později, kdy člověku s odstupem času dojde, co dokázal," rozzářil se Bříza. A přidal úsměvnou historku: „Samozřejmě se slavilo. Najednou nepozorovaně zmizel manažer Mošna. Šel spát. Někdo to zjistil, zbudil ho a v pyžamu přivedl zpátky. Do stříbrného poháru pro mistry světa jsme mu nalili celou sedmičku velice kvalitního koňaku Fundador. Jak byl rozespalý, přihnul si, koňak mu tekl po pyžamu, ale pohár vypil celý! Já jen zíral. Slavit jsem nemohl, protože druhý den ráno jsem řídil autobus domů."

A pokračoval... „Mošna se vrátil na pokoj, spal s Křivkou, my s Pepou Fojtíkem v pokoji vedle nich. Najednou u nás Mošna zaklepal a že musíme s ním do jejich pokoje. Křivka v posteli objímal Světovou trofej jako ženskou. Spal s ní, hlídal ten klenot, nikomu ho nechtěl půjčit... Poděkovat nám přijel i velvyslanec. Povídal, že o nás ani nevěděl, až v novinách zjistil, že jsme tam a vedeme Šestidenní. Prý jsme udělali Československu obrovskou reklamu, třeba objednávky na traktory Zetor a naše motorky se mu jen hrnuly."

Květoslav Masita a jeho prezidentský doprovodný oddíl.

Archiv Květoslava Mašity

Šerifská hvězda a odmítnutý kolt

A ještě jedna kuriózní příhoda z USA, kde se jela Šestidenní poprvé v historii mimo Evropu a Čechoslováci zase vyhráli. „To o tři roky později v americké Deltonu měla oslava policejní asistenci. Přes slivovici jsme se ještě před startem skamarádili s tamními policisty. Jeden Jardovi Břízovi chtěl věnovat jako dárek svůj kolt. To samozřejmě nešlo, tak mu dal alespoň odznak šerifa deltonské policie. Jen Jardu požádal, ať ho v USA nikde neukazuje, že by měl průšvih. Jarda si odznak schoval, a udělal dobře," pravil se šibalským úsměvem Fojtík.

A pokračoval... „Při oslavě vítězství jsme byli poněkud hluční, dokonce jsme běhali po stolech. Někdo si stěžoval a na místo přijela dvě blikající auta plná policistů. Než stihli cokoliv udělat, přišel k nim Jarda, ukázal jim šerifský odznak a oni beze slova odjeli pryč. Mohl z toho být pořádný průšvih. Snad nebyl... Kluci ve Stříbrné váze byli v Americe čtvrtí. Brambora je štvala. Půjčili si auto a jeli osm set mil, podívat se na Niagarské vodopády, ráno že budou zpátky. Jenže jury někoho diskvalifikovala, a naši si měli převzít cenu za třetí místo. Oni nikde. Zůstal jen jejich manažer Mičán, ale zvládl to," smál se Fojtík.

Sedmdesátá léta patřila Čechoslovákům. Vyhráli v letech 1970 až 1974, pětkrát v řadě to nikdo nedokázal. V roce 1975 byli třetí, v tom následujícím druzí. V letech 1977 a 1978 opět vyhráli. O rok později skončili třetí a nové desetiletí otevřeli druhým místem. Základ všech Trophy Teamů tvořili dukláci. Nejlepší soutěžní jezdec v historii Květoslav Mašita pomohl k šesti triumfům. Chyběl jen u vítězství v roce 1972 ve Špindlerově Mlýně, kdy byl zraněný. Desetkrát vyhrál mistrovství Evropy jednotlivců, světové šampionáty jednotlivců se tenkrát ještě nejezdily, a je jediným Čechem, uvedeným do Síně slávy Mezinárodní motocyklové federace FIM. Pro úplnost dodám, že František Mrázek vybojoval pět evropských titulů a Zdeněk Češpiva tři.

Karel Felt, Sport.cz, Právo

Časová osa: Motocykly

Filtr článků - Motocykly