Článek
Co pro vás tahle prestižní trofej znamená?
Když se mě na Zlatý volant někdo zeptá, říkám, že to je jako Zlatý slavík pro zpěváky. Mám z té trofeje velkou radost. Tu první mám vystavenou na čestném místě a každý den, když přijdu domů, tak mě vítá... (úsměv)
Karel Gott má Slavíků jednačtyřicet. Zvládnete tolik Zlatých volantů?
To mi jich ještě hodně chybí, musel bych závodit tak do osmdesáti. Gott pořád krásně zpívá, já si ale nejsem jistý, že bych v tom věku byl ještě dobrej za volantem trucku... (smích) Ale dva Zlaté volanty je blbé číslo, budu bojovat, aby vedle nich přibyl co nejdřív třetí.
Od vašeho prvního Zlatého volantu uplynuly čtyři roky. V roce 2012 jste ho získal za třetí místo v Evropě, letos za druhé. Změnil jste se za tu dobu?
Když jsem před mnoha lety začínal vedle mistra Evropy Standy Matějovského, býval jsem hrozně hrr. Teď už jsem dospěl a raději si počkám. Jezdím víc hlavou. A přizpůsobuju se, protože technika udělala za ty roky obrovský pokrok.
Loni jste byl v evropském šampionátu druhý, letos znovu. Co chybělo k tomu, abyste měl titul?
Víc štěstí. Všechno jinak fungovalo normálně. S letošním šampiónem Jochenem Hahnem jsme si to rozdali na rovinu, bojovali jsme o každý bodík. Otázkou bylo, kdo udělá dřív chybu, nebo mu selže technika. U Hahna moc chyb čekat nemůžeme. To mně selhala technika. V Zolderu dvě kola před koncem závodu, kdy jsem vedl s náskokem celé cílové rovinky, nevydržel nový motor mojí Buggyry. Jenže i tyhle trable k závodění patří.
O Hahnovi mluvíte s velkým respektem, jaký je váš vztah? Mezi automobilovými závodníky bývají často problematické až ostré.
My se respektujeme. Když jeden na trati zaútočí, ten druhý mu nedá nic zadarmo, ale nesestřelí ho, jako to obvykle dělají mladí kluci. Necháme si kousíček místa na přežití, aby to neskončilo ránou. Takhle jsem ho třeba předjel vnějškem v Mostě. No a po závodech Jochen zajde s manželkou za námi, nebo naopak my k nim. Tohle mě na kamiónech baví, že si lidi umějí normálně pokecat.
Letos jste triumfoval ve třinácti závodech. Vyberte ten nejlepší a naopak nejhorší?
Vždycky si užívám závody v Mostě. Letos i ten v Zolderu. Po problému s motorem na konci první soutěžní jízdy jsem byl hrozně naštvaný. Do té druhé mechanici stihli auto opravit, i když to bylo na poslední chvíli, pár minut před startem. Přijel jsem poslední a zařadil se až na konec roštu. Chytly ve mně saze a po čtyřech kolech jsem všem ujel... Užil jsem si to, měl jsem obrovskou radost. Báječný pocit!
Musíte být za volantem trucku hodně fyzicky odolný?
Je to důležité, zejména ve chvíli, kdy je v kabině obrovské vedro. V Buggyře totiž sedíme na hliníku a pod námi je motor. Takže v letních vedrech je to vážně utrpení, když během dne absolvujete šest jízd, od tréninku po závody. Tohle vyhřívání naopak oceníme při testech na podzim, kdy to je hodně příjemné.
Takže kladete velký důraz i na pitný režim a životosprávu obecně...
Samozřejmě, hodně toho při závodech vypiju. Ani toho během náročného víkendu, kdy ve vedru vypotíme spoustu tekutiny, moc neshodím, dokonce někdy i nějaké deko přiberu. Ale to spíš v neděli večer, kdy si dám báječnou svíčkovou od našeho skvělého kuchaře. Během závodů to pochopitelně nejde, to by byla moje smrt...
Cítíte se za volantem ocelového monstra bezpečně, nebo vám v něm bylo někdy úzko a měl jste strach?
Se strachem bych nemohl závodit, ale úzko mi bylo, třeba když jsem loni prchal z hořícího trucku. Musíte mít k těm pěti tunám respekt. Když to přeženete s rychlostí, truck neubrzdíte, pak to bolí. Třeba po závodě na Nürburgringu a havárii si mě nechali v nemocnici kvůli podezření na urvané vnitřnosti. Měl jsem mnohokrát zlomený nebo pohmožděný palec od volantu. V Rusku mi praskla přední náprava, auto nebrzdilo, takže jsem čelně trefil zeď a byl chvíli v bezvědomí. Když jsem se probral, seděl jsem ve stařičké sanitce a chtěli měvézt kdo ví kam. Utekl jsem jim a k doktorovi šel až doma. Nic mi nebylo, jen jsem měl modřiny.
Už v minulosti jste koketoval s účastí na Dakarské rallye. Lákalo by vás sednout si za volant terénního speciálu?
Před časem jsem se svezl v tatře a líbilo se mi to až do chvíle, než jsem si sedl vedle Martina Kolomého. Ten mě z toho vyléčil. Tou ostrou jízdou v terénu, který se s vámi nemazlí, je plný nástrah, skoků a nepředvídatelných okamžiků. Letos jsem měl zase roupy. Tak mě Martin znovu svezl a nejmíň na dva roky zase vyléčil...
