Článek
Na premiérovém Dakaru v Saúdské Arábii jste skončil pátý. Berete to jako úspěch?
Vždycky si přejete víc. Jsme závodníci. Dorovnal jsem svoje dosavadní maximum, ale chtěl jsem dosáhnout i na tátovo čtvrté místo. Osm Dakarů, které mám za sebou, je na to zatím asi málo (úsměv). Musím si ještě počkat. Páté místo ale beru jako úspěch, protože to je i zadostiučinění, že máme na to, bojovat v první pětce. Stupně vítězů už jsou hodně o štěstí, velké rychlosti. Tím ovšem neříkám, že bych tenhle boj předem vzdal. To nikdy!
V čem byl saúdskoarabský Dakar jiný než ty jihoamerické?
Především krajinou, tohle byl typicky pouštní závod. Jiný písek, jiné duny, spousta kamení. Musíte se naučit, jak v tomhle prostředí jezdit. Mně hodně pomohlo, že jsem startoval například v Maroku a měl jsem nějaké zkušenosti s takovým prostředím.
Ale obtížnost zůstala...
Mně se letošní Dakar zdál naopak trochu lehčí ve srovnání s jihoamerickými. S africkými Dakary zkušenosti nemám. Trochu cítím zklamání, protože pět etap se tu jelo vlastně rovně. Když jedete třeba čtyři sta kilometrů, pořád 140 kilometrů v hodině, je to v kamionu nuda. A pak vám uletí dezén z pneumatiky, což se nám stávalo často, aniž bychom udělali chybu. Během šesti minut, co ji měníte, vás předjede pět kamionů. V tom je něco špatně a snad se to změní. Osobně jsem ale za změnu rád. Zima mi nevadí, jsou tu skvělé možnosti, kam situovat tratě, a pořád budou zajímavé. Jižní Amerika byla už vyčerpaná, ač jsem ji měl rád.
Byly právě pneumatiky největším problémem, který vás na 42. Dakaru potkal?
Před tou maratonskou dvouetapou bez asistence jsme měnili už desátou pneumatiku na Dakaru... A zase po více než 350 kilometrech, na rovině se znovu separoval dezén... K tomu problém s elektronikou, takže jsme měli pohon jen jedné nápravy. Když máte nějaký problém v každé etapě a opakuje se, vy cítíte, že se úspěch vzdaluje, i když víte, že máte na to, být lepší, je to psychicky těžké. Vzalo mě to a potřeboval jsem po dojezdu snad dvě hodiny, než jsem si všechno srovnal v hlavě a vrátil se do normálu. Jiná krize nebyla.
Startovali jste se speciálem Iveco. Autu říkáte Karel. Může ještě zrychlit?
Určitě ano. Zásadním rozdílem bude automatická převodovka. Kamazy i maz nám ujížděly v řádech minut. Když jsme se s nimi honili, i na malých dunách výkon za jejich hranou spadnul, ale jejich rozjezd byl na rozdíl od nás strašně rychlý. Než jsem postupně zařadil jednotlivé rychlosti a zrychlil, už byly pryč. Přitom výkon motoru je prakticky stejný. Máme ještě pár dalších detailů, které změníme. Něco na podvozku a pochopitelně i pneumatiky, to, co se s nimi dělo, není normální. Separovaný dezén u nejméně sedmi pneumatik nebyl jen mojí chybou, když si ji v tomto směru připustím. S motorem není třeba hýbat. Uvidíme po rozebrání, co dál. Navíc máme ve vývoji další auto.
Martin Macík chce po dni volna útočit...
Jsou kamazy a maz vůbec porazitelné?
Maz určitě. Vjazovič jede hranu, dělá chyby a byl rád, že udržel třetí místo. Co se týká kamazů, je to těžké. V soutěži mají čtyři stejně dobrá auta a čtyři stejně kvalitní piloty, vyhrát může kterýkoliv. Za zády pak obrovské zázemí. Bojovat s nimi je strašně obtížné. Ale když jim narušíte jejich stereotyp a útočit budou i všichni ostatní, donutíte je k chybám, které dělali i teď. Šance není velká, ale existuje.
Jako posádka působíte ohromně pohodově. Prozraďte, nejdete si v autě přece jenom někdy na nervy?
Pořád si jdeme na nervy, to je běžné (smích). Známe se velmi dobře, jsme velmi podobné nátury, rozumíme si a jsme kamarádi. Věkově jsme si blízcí. Mně a Davidovi Švandovi je třicet, Frantovi Tomáškovi sice táhne ke čtyřicítce, ale cítí se třicátníkem. Každý v posádce ví, co má dělat, v tom jsme profíci. Když někdo udělá hovadinu, řekneme si to na rovinu, pošleme se do pr.... a jedeme dál. Jinak to ani nejde. Pokud by si někdo hrál na ukřivděného, zpraží ho celý tým. Nic takového se u nás nepěstuje. V průběhu rychlostky není na diskuse čas, na spojovačce si máme o čem povídat právě proto, že jsme si věkově i náturou blízcí.
Narodila se vám prvorozená dcera Mia, kdy jste se radostnou událost dozvěděl?
Než jsem odlétal 28. prosince, doufal jsem, že přítelkyně Kateřina stihne porodit. Mia je velké miminko a lékaři to nevylučovali. Oficiální termín byl 9. ledna, ale nakonec se narodila 16. ledna, čtvrt hodiny po půlnoci našeho času, tady bylo o dvě hodiny víc. V té maratonské dvouetapě jsme měli špatný signál, ale psali jsme si. Hodinu jsem spal, pak přišlo několik zpráv najednou, pak zase hodinu nic. Až přišla ta nejkrásnější zpráva. Důležité je, že obě holky jsou v pořádku. Už se na ně moc těším, i když mi kamarádi radí, abych se co nejvíc vyspal, protože doma mi to Mia nedovolí. Věřím, že bude hodné miminko (úsměv).
Máte pro ně nějaké dárky z exotické země?
O tom jsem ještě nepřemýšlel, ale co jim mohu z pouště přivézt... Nějaký šutr, nebo že bych vykutal kus zlata (smích). Největší dárek budu asi já. Hlavně pro Kačku, která si bude chtít také odpočinout.
Jste poprvé otcem. Zrychlila vás zpráva o narození dcery nebo jste si spíš uvědomil, že jste táta od rodiny, a ubral jste plyn?
Spousta lidí mi říkala, že uberu a budu opatrnější. Já nikdy nejdu přes svoji hranu. Hlavně v prvních etapách ne. Čím lépe se pak v autě cítíte a znáte terén, tím víc zrychlíte a třeba jdete i do rizika, ale i to s mírou a odpovědností. Určitě jsem neubral, naopak ta zpráva mi dala obrovskou energii, která mě naplňuje pořád.
