Článek
Jaké byly letošní Vánoce?
Příjemné, protože jsme se po požáru mohli 19. prosince nastěhovat do nového domu. Ten ohořelý jsme museli kompletně odstranit, zbyl jen krb a komín. Nový nám postavila na klíč firma RD Jeseník podle plánů toho původního a na stejném místě. Zbývá už jen pár dodělávek. Hodně mi pomohli bratr Milan a pojišťovna.
Máte před sebou jednadvacátý Dakar, těšíte se?
Pochopitelně, pojedu s doprovodným novinářským nissanem. V jižní Americe se jede poprvé, z africké soutěže zůstala jen značka Dakar. Bude to něco úplně nového.
Cítíte mrazení v kostech, když synovec Aleš usedá za volant závodní tatry a vy do doprovodného nissanu?
Cítím dokonce velké mrazení. Není to už o tom, že bych mu záviděl. Spíš je to velké očekávání. Aleš jezdí výborně, už je to závodník se vším všudy. Mám také možnost zblízka vidět celou špičku startovního pole. Je to jiné, než za volantem závodního kamiónu. Úžasný zážitek!
Radí se ještě s vámi?
Něco konzultujeme, ale v případném problému si musí spolu s posádkou pomoci sami. Aleš si vyzkoušel při testech různé možnosti, navíc už za sebou má i skutečný Dakar a třetí místo. Letos si opět vybral dobrou posádku. Milan Holáň i Vojtěch Štajf jsou parťáci, s nimiž si rozumí a prokázali už při testech, že jsou perfektní tým.
Necítíte určitou obavu z neznámého prostředí, kde ještě nikdo nezávodil?
Obavu z neznáma jsem měl možná tehdy, když jsem jel Dakar úplně poprvé. Tehdy jsme nevěděli, co nás kde čeká. Neměli jsme zkušenosti, jen z testů tatrovek po celém světě, ale to není závodní zkušenost. Při testech nejedete přes hranu rizika. Na jihoamerickém kontinentu budou mít určitou výhodu domácí jezdci, jako například Azevedo s jednou tatrou. Může znát některé úseky. Ti ostatní pojedou sice v novém prostředí, ale mají zkušenosti z Dakaru. Například u písku nikdy nemůžete říct, že je stejný jako loni, když jste tudy jeli.
Bydlet se bude opět ve stanech?
Tohle přesně nevím, není vyloučeno, že někde budou hotely. My s sebou vezeme obytnou tatru, kde je velký komfort. Je důležité bydlet přímo v centru dění. Jednou jsme při Rallye Paříž - Moskva - Peking přespali na ambasádě a pak jsme málem nestihli start.
Dakar jste vyhrál šestkrát, na který nejraději vzpomínáte?
Těžko vyberu jeden, ale když už... Pak ten z roku 1994, kdy se jelo Paříž - Dakar - Paříž. Jeli jsme s novým hasičákem Tatra. Náš doprovod zůstal už ve Španělsku, kde havaroval před naloděním do Afriky. My jsme ale soutěž kamiónů vyhráli bez jediného problému a ještě jsme skončili šestí v absolutním pořadí. To dosud žádný kamión nepřekonal. Tehdy se mnou jeli navigátor Josef Kalina a druhý řidič Radek Stachura, tedy nejúspěšnější složení mých posádek. Pepík Kalina jede znovu, i když s konkurencí. On je nejlepší navigátor, jakého znám a jak měl nos na Afriku, určitě ho bude mít i na jižní Ameriku.
Po vážné havárii, kdy jste si zlomil obratel, jste říkal, že se jednou vrátíte za volant závodní tatry. V březnu vám bude šedesát, pořád ještě věříte v návrat?
Věřím. Zatím ještě není páteř v takovém stavu, abych mohl létat v závodním kamiónu. Věk si nepřipouštím, pořád se cítím dobře. Mladí hodně zrychlili, jedou pořád na hraně, zatímco my jsme bývali obezřetnější. Návrat ale není jen otázkou zdraví, ale hlavně financí. Postavit na start druhé auto znamená zdvojnásobit doprovod. Na to momentálně finančně není.
Funguje ještě spojení s kopřivnickou Tatrou?
Bez toho bychom nevyjeli, pořád spolupracujeme na vysoké úrovni. Věřím, že o Tatře bude zase vědět celý svět.
