Článek
Při soutěžích mistrovství světa ve Španělsku a na Korsice mladík, pocházející z Jihlavy, okouzlil svět. V Katalánsku všechny konkurenty mezi juniory pobil, na Korsice ho od vítězství dělilo pár zatáček. Kvůli technické závadě však skončil v rokli v okamžiku, kdy byl lídrem.
"Protlačili jsme se mezi elitu. Jsme teď známější, náš tým získal kredit u ostatních," říká hrdě Prokop, jenž ve třídě Super 1600 pilotuje loňskou verzi továrního vozu Citroën C2. "Obrovskou oporou je můj spolujezdec Honza Tománek. Má strašně moc zkušeností," uznale hovoří o svém parťákovi.
Sponzorem rodina
Zatímco konkurence se vesměs opírá o podporu silných stájí, Jipocar Racing team, jehož barvy hájí Prokop, je soubor pár lidí. "Máme jen pět stálých členů," vypočítává mladý pilot, jenž vedle rallye pomáhá i v rodinné firmě zabývající se dopravou. "Všechno řídí táta, já jsem ve fázi učení. Můj přínos není tak citelný," tvrdí.
Právě z firemního, tudíž vlastně rodinného rozpočtu je financován provoz Prokopova týmu. "Na úkor vlastních potřeb a zálib sponzoruje rodina moje rallye. Šance, že bych od někoho dostal peníze na závody juniorského mistrovství, je totiž malá," vypráví vděčně jezdec.
Však také rodiče byli prvními gratulanty při triumfu ve Španělsku. Hned vedle sestry. Petra Prokopová je totiž manažerkou týmu. "Nejdříve mi jen občas s něčím pomohla, ale dnes už žije automobilovými soutěžemi na sto procent. Rozumí technice, komunikuje s inženýry, kteří se starají o auto. Dělá logistiku. Bez sestry by tým nefungoval," přesvědčuje Prokop.
Švédsko byla chyba
Občas samozřejmě dojde i na pořádnou rozmíšku. "Každí sourozenci si občas vjedou do vlasů. A moje sestra je silná osobnost, nerada ustupuje." Ale jak potom případný svár dopadne? "Za volantem sedím já, takže si dupnu a je to," směje se Prokop.
Úspěch ze Španělska i velmi dobré vystoupení na Korsice byly sladkou odměnou pro všechny. "Je příjemné porážet i tovární auta," culí se jezdec. Na vysněné medailové příčky v celkovém hodnocení si zřejmě bude muset ještě minimálně rok nechat zajít chuť. "Udělal jsem chybu, když jsem si jako bodovanou soutěž zvolil únorovou Švédskou rallye. Na sněhu jsem se nepřipravoval a pohořel jsem. Vzpamatovával jsem se jen těžko," přiznává.
Aby mohl konkurovat absolutní elitě, musí se naučit žít i s velkým tlakem. "Ten je obrovský, když vedete soutěž od první rychlostní zkoušky. Ale musíte si zvyknout s tím jezdit, v tréninku se to nenaučíte," krčí rameny. Jeho výhodou může být fakt, že je od přírody kliďas. "Moc věcí mě nerozhází. Nejsem vznětlivý," přesvědčuje.
Rádce Kresta
Pro vzestup Prokopa hovoří i další fakt, k soutěžím se dostal poměrně pozdě. "Rodiče vždy důsledně dbali na naše studia. Možná kdyby moje začátky byly lepší a třeba jsem závodil v motokáře, mohl jsem být dále. Ale takhle zase vím, že se pořád mohu zlepšovat," přemítá.
Kam až mohou dojít kroky mladého borce, jenž rád hraje tenis na kurtech Sparty, kamarádí s daviscupovým reprezentantem Friedlem a ještě další dva roky může jezdit juniorský šampionát? "Každý chce být mistrem světa," usměje se. "Já se tím netrápím. Chtěl jsem vyhrát soutěž v Česku, potom ve světě. Obojí se splnilo. Teď chci prostě porážet ty, kteří byli dosud nejlepší. A zbytek se uvidí," neřeší budoucí výsledkové listiny.
Právě snaha uspět na mezinárodním poli přiměla Prokopa ke změně filozofie. "No, vlastně to byl spíš Roman Kresta. Skamarádili jsme se a on mi ukazuje, jak má fungovat skutečně profesionální jezdec," vzdává poklonu českému elitnímu soutěžnímu jezdci.
"Já byl zvyklý si užívat. Hodně energie šlo úplně mimo, což sice není velký problém při domácích soutěžích, ale ve světě ano. Tam je rozdíl ve fyzické i psychické náročnosti veliký. Proto jsem změnil své návyky a pomohlo to," líčí. Změna přístupu byla nezbytně nutná. "Nemá smysl jezdit doma. Chci uspět v zahraničí, což má velkou váhu. A když jsem třeba před rokem přijel na Sardinii, nestačil jsem kulit oči."
Touha po úspěchu na mezinárodní scéně vedla i k dočasnému přerušení vysokoškolského studia v oboru podnikové ekonomiky. "Byl jsem sice už ve třetím ročníku, jenže mi prostě při nabitém programu mistrovství světa nezbýval čas. Jeden čas jsem s sebou vozil i učebnice, ale už mi nezbývaly síly," vypráví. Je však odhodlaný dotáhnout studium do úspěšného konce. "Neumím si totiž představit své další fungování v životě bez vysoké školy."
Za Škodu by dýchal
Možná se do přednáškových sálů bude vracet jako juniorský mistr světa. "Tak to je hodně předčasné," odhání velký sen. Jezdecká budoucnost se však Prokopovi často hlavou honí. "Přemýšlím, jaká je další meta. Vybudovali jsme skvělý soukromý tým. Neměnil bych. Kdyby ale přišla nabídka od továrního týmu, musel bych vše řešit. Ale abych si místo zaplatil? To určitě ne," dává jednoznačnou odpověď.
Pošilhává i po elitní třídě WRC. Ostatně právě se Škodou Octavií tohoto typu dosáhl největšího úspěchu v tuzemsku, když vyhrál Šumavskou rallye. Letos měl jet při MS na Sardinii s Fabií WRC. Nakonec z toho sešlo. "Lidé ze Škody se mnou nejednali jako rovný s rovným. Těm nejde o budoucnost soutěžní Škody," zlobí se. Ta vzpomínka na nerealizovaný sen ho bolí. "Já bych za tu značku dýchal, i když nejde o nejlepší auto. Ale je české. Snil jsem, že s takovým pojedu mistrovství světa," povzdychne si.
Dál tedy pilotuje citroën a v případě potřeby jako zpestření usedne za volant kamiónu přepravujícího soutěžní vůz. "Mám všechny potřebné papíry včetně profesního oprávnění," vykládá. Mohl by tak zaskočit v případě nouze i jako řidič v rodinné firmě, ale tenhle krok ho neláká. "Já se totiž kamiónů bojím. Dnes jsou profesionální řidiči hodně mladí kluci, kteří z těch kolosů nemají žádný respekt. Jsou nezkušení a tím pádem nebezpeční," míní Prokop.
Je zvláštní poslouchat slova o nebezpečí od profesionálního pilota, který se po uzoučkých cestičkách plných zatáček řítí mnohdy rychlostí přes dvě stě kilometrů. "Ale já si i za volant soutěžáku sedám s vědomím, že zranění je blízko. Myslím, že je třeba se jistým způsobem bát. Snažím se neriskovat. Vím, jak ty následky bolí," naráží na nehodu, kterou měl při Šumavské rallye v roce 2001.
Tehdy ve voze Mitsubishi Lancer čelně trefil zeď. "V rukou jsem držel na dva kusy přelomenou nohu, která byla na šrot. Měl jsem otevřenou zlomeninu. Tři čtvrtě roku jsem se z otevřené zlomeniny dával dohromady a myslel si, že je s rallye konec," přiznává Prokop.
