Ke zlatu pomohl Krpálkovi český kotel i šlágr Zagorové

Můžete tleskat nebo foukat do trumpety. Hlasité fandění je ale v rámci proticovidových opatření, která pořadatelé her nastavili, zapovězeno. Však také tribun Budokanu, které obsadili nestartující judisté i členové realizačních týmů, neustále pročesávali dobrovolníci s výmluvnými piktogramy na cedulích. Adrenalin v ochozech ale krotili jen těžko.

„Pořád nás upozorňovali, ať nekřičíme a jenom tleskáme. Ale to prostě nešlo. Hulákali jsme, řvali jsme, co to šlo. Přišli asi třicetkrát, ale nás to nezajímalo. Když jeden z vašich nejlepších kamarádů předvádí to, co Lukáš, tak člověk řve, až by brečel," prožíval Krpálkův úspěch druhý český judista v Tokiu David Klammert.

A Krpálek podporu české ekipy od prvního zápasu vnímal, byť v nejasných konturách. „Jsem rád, že kluci mohli přijít a podpořit mě. Slyšet jsou, ale když jsem zabraný do boje, tak jdou tyhle věci trošku stranou," říkal po prvním úspěšném kroku na cestě za zlatem.

Sám se pak během celého náročného dne ladil do závodního tranzu svými osvědčenými rituály i hudbou ve sluchátkách. A zatímco před pěti lety v Riu mu v uších zněl dokola hit Olgy Lounové Optimista, v Japonsku Krpálek přeladil na vážnější notu.

„Pouštěl jsem si furt Hanku Zagorovou, písničku Já nemám strach. Ta mi hrála ve sluchátkách hodně. A myslím, že si ji během večera ještě párkrát vyslechneme," plánoval český šampion poté, co si musel kvůli opatřením pověsit zlatou medaili na krk sám.

„Na jednu stranu jsem moc rád, že se olympiáda koná. Ale to všechno okolo mě mrzí. A to jsem se ještě bál, aby mi nespadla, když jsem si ji bral. Prolítlo mi hlavou, že by to byl pěknej trapas," přiznal se smíchem Krpálek.