Rubriky:

Atletika

Odměna za protrápené roky! Ogrodníková plakala a nevěděla, co s vlajkou

10. srpna 2018 23:37 - Berlín

Chvíli plakala, pak se zase smála… Takový nával emocí oštěpařka Nikola Ogrodníková ještě nezažila! I když házela své první velké finále, počínala si v něm jako zkušený mazák. Sezónu snů v Berlíně vyšperkovala evropským stříbrem. Text, který má v angličtině vytetovaný na levém stehně „Jestliže v životě najdeš cestu bez překážek, pravděpodobně nikam nevede.“ příběh její kariéry stvrzuje bez zbytku.

 

ČAS - Aleš Gräf

Pár desítek minut po vašem životním závodě už jste první emoce rozdýchala?

Pořád se to střídá. Chvíli si říkám: „Fakt mám tu medaili, nebo se mi to jenom zdá?“ Pak mám takový příval emocí, když si uvědomuju, že jsem tu medaili opravdu získala a je to… Krásný!

Kdy byla radost nejsilnější? Poté, co jste odhodila poslední pokus?

Asi ano, to byl hrozně velký příval. Pak se to najednou zastavilo a jak jsem viděla lidi, kteří mi přijeli fandit, zase se to spustilo. Je to v takových vlnách, já tomu nerozumím. (úsměv)

Jak se vám dařilo ukočírovat nervy před závodem? Před kvalifikací jste s tím bojovala.

Dneska jsem se právě cítila dobře, měla jsem takovou bojovnou náladu, věděla jsem, že si jdu do sektoru pro medaili. Nebyla jsem vůbec rozklepaná.

Celou soutěž jste zahajovala prvním pokusem.

Vloni jsem moc nezvládala takhle otvírat soutěž. Letos jsem si řekla, že teď tam něco hodím, abych vystrašila holky a sebe uklidnila.

V necelém metru za vámi skončily tři soupeřky. Bála jste se, aby vás nepřehodily?

Bála jsem se. Nevěřila jsem, že ten můj výkon bude stačit. Říkala jsem si, že první pokus byl skvělý zajišťovák a těch 64, 65 metrů můžu hodit. Nečekala jsem, že holky se budou trápit jako já.

Úspěšně jste letos zvládala mítinky Diamantové ligy, ale finále vrcholné akce je přece jen něco jiného.

Odlišná je atmosféra i v sektoru. Na Diamantových ligách se víc bavíme s holkama, je to víc kamarádské. Tady se všechny soustředí na sebe, jsou uzavřené, mají klapky…

Pomohlo, že jste byly v sektoru dvě Češky i s Irenou Šedivou?

Já do Irči moc nechtěla drbat, jsem v sektoru jiná. Ráda si povídám, směju se, Irča je spíš uzavřenější, tak jsem ji nechtěla znervózňovat. Ale pak mě podporovala.

Před vámi několik českých medailových nadějí pohaslo. Vnímala jste, že můžete ukončit čekání na medaili?

Já se ve čtvrtek i trochu vyhýbala české výpravě, ani jsem nečetla články na internetu, Víťa (přítel Veselý) mi nařídil, že nemám. Nechtěla jsem poslouchat věty typu: „Musíš nás zachránit“. Sama jsem s tím bojovala, protože jasem věděla, že tam šance je, tak abychom to nezakřikli.

Co jste si pak řekla po závodě s přítelem a vaším trenérem Rudolfem Černým?

Jen, že to je dobrý, a všichni jsme brečeli.

Když postoupila Barbora Špotáková před dvanácti lety v Göteborgu do svého prvního velkého finále, získala také stříbro…

Ráno u snídaně se mi trenér zmínil, že když Bára poprvé postoupila do finále, tak měla stříbro. Nevím, jestli mi tím něco naznačoval. (úsměv)

Nechtěla jste si po závodě proběhnout i čestné kolečko s vlajkou?

Jak tohle prožívám poprvé, vůbec jsem nevěděla, co se dělá takhle s vlajkou. Já ani nevěděla, jestli tam vlajku máme. Stála jsem tam a nevěděla, co se běžně dělá. Pak mi vlajku Víťa hodil.

Je celá sezóna pro vás odměnou, že jste vydržela u atletiky, i když jste roky stagnovala?

Prožívám jeden velký sen, dneska se mi splnila další část. Za ty protrápené roky, co jsem měla, je to pro mě strašná odměna.

Jaký má ten sen další díl?

Olympiáda. A teď mám první medaili, tak budu bojovat o další.

Druhý místem jste se nominovala i na Kontinentální pohár v Ostravě.

To je vlastně pravda! No tak to je skvělý, já na to zapomněla. Omlouvám se, ale já jsem úplně mimo.

Slavnostní vyhlášení je až v sobotu pozdě večer, do té doby stříbro oslavíte?

Nevím, jestli budu slavit. Ale dám si prosecco, to mám ráda. A při vyhlášení se asi zase rozbrečím jako malé dítě. Já jsem hrozně ufňukaná. (směje se)

Michal Osoba (Berlín), Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika