Článek
Neklesal jste už po čtyřech dnech šampionátu na mysli?
Já i v momentě, kdy nám odpadávala jedna naděje za druhou, říkal, že ještě máme ty disciplíny mimo stadión, Anežku (Drahotovou) a Evu (Vrabcovou). Ta víra tam byla.
Ale asi se k vám dostaly i nespokojené ohlasy fanoušků.
To jo, i tady na stadiónu jsem potkal pána a povídá: „Pane Dvořáku, to je na ručník, ne?“ Chodily mi maily, co to tu mám za lazaret… Já si taky postěžoval dřív, když to nešlo, že mě něco trápí, ale u mě to už muselo být. Neměla by to být nějaká norma. Jako Kuba Holuša, když řekl, že všechno to jde za ním a postavil se k tomu čelem jako chlap.
Jak tedy vyznívá hodnocení šampionátu? Dvě poloviny jako noc a den?
Je to tak. Od loňského roku se řešilo, kdo tady bude výpravu držet a jak se šampionát postupně blížil, každého něco bolelo. Očekávání byla velká, bodově na tom nejsme excelentně (16. místo v hodnocení zemí). Ale zraní se opory, rozkutálí se to. Na druhou stranu mladí se blýskli, nemáme se za co stydět. Zaplaťpánbůh za ty mladé…
Třeba Lukáš Hodboď, který zazářil postupem do finále osmistovky.
V sobotu před finále jsem slyšel jméno Hodboď snad třistakrát, což je samozřejmě příjemné. A třeba budeme jeho jméno slýchat ještě častěji. Bylo to nádherné. Hlavně mě bavilo, jakým způsobem závodil. Nebál se, běžel, co to dalo. Přitom v síti semifinále zůstala velká jména. Lukáš je skvělý atlet od žákovské kategorie. Ale závodník musí dozrát, víc jsem tady věřil Filipu Šnejdrovi s tím, co měl letos za sebou. Je to i dílo štěstěny, závodník trefí rozběh a sebevědomí mu vyroste do nebes. Doufám, že neustrne.
