Článek
Tři a půl měsíce chodila o berlích, hlavou se jí honily myšlenky, jestli se v jednatřiceti letech pokoušet o návrat. „Ale nechtěla jsem končit se zlomenou nohou, i přítel mě přemluvil, ať dám aspoň jednu sezonu, že vzdát to můžu vždycky,“ říká Maláčová.
Nevzdala se
Nebyl to snadný návrat. „Čtyři a půl měsíce jsem byla úplně bez běhání, začínala jsem vlastně od začátku. Klusání, kolo… Byla to výzva, ale jsem ráda, že jsem to nevzdala,“ uznává. Však se na halové mistrovství Evropy nominovala hned prvním závodem, kdy překonala 450 cm.
„Já si hned řekla, že se nechci vracet, abych skákala na úrovni 420 centimetrů. Jen jsem trochu odvykla cestování na závody,“ přiznává tyčkařka, která se dlouhodobě připravuje v polské Vratislavi ve skupině Dariusze Losa.
„Dělám si šoféra, závodníka i trenéra v jednom, takže v posledních závodech před šampionátem jsem toho měla plné brýle, formu jsem nechávala v autě,“ líčí.
Zakotvila v Polsku
V Polsku ale hodlá zůstat. „Už jsem se musela rozhodnout, abych nežila pořád s taškama a nevěděla, kde mám kotvu. Teď chci skákat do olympiády v Tokiu a minimálně do té doby zůstat tam,“ naplánovala si brněnská rodačka.
Vynuceného tréninkového a závodního volna ostatně využila třeba i k tomu, aby si udělala překladatelský kurz.
„Já nevydržím sedět doma, tak jsem měla spoustu aktivit. Hodně Poláků mi píše, když potřebuje něco přeložit do češtiny, tak proč si neudělat certifikát? Je to i takový plán do budoucna, abych jednou jen neseděla doma s dítětem a mohla pracovat,“ vysvětluje Maláčová, osmá žena z halového mistrovství světa v Portlandu 2016.
