V Evropě to jde dolů, geneticky se měníme, jsme pomalu ztraceni, varuje český rekordman po pobytu v Keni

Mně se tam líbí víc a víc, ani se nechtělo odjíždět. Pro mě je to tam úplně boží, tu zemi jsem si obrovsky zamiloval, nejradši bych se hned vrátil.

Ty jsou tam bezesporu nejlepší na světě. Nadmořská výška je vysoká, ale když si zvyknete a aklimatizuje se, jde tam trénovat kvalitně. Bydlím v hotelu, který je stejný jako v Evropě, strava super. Za pět týdnů jsem ani jednou neměl žaludeční problémy.

Teď jsme absolvovali tréninky s Julienem Wandersem, evropským rekordmanem na půlmaraton. Je to Švýcar, který tam žije už dva roky. Trénuje třeba s třiceti Keňany. On jim zaplatí vstup na stadion, ale pak běhá za nimi, nevede ani metr. Trenér se s nimi domluvil, že já, Marcin (Lewandowski) a další kluci ze skupiny jsme se k nim připojili, takže nás bylo třeba čtyřicet.

To je neskutečná země. Je tam obrovská chudoba, ale ti lidé jsou spokojení. Děti si hrajou, jsou šťastní bez telefonů, ipadů… V Evropě to jde dolů a myslím, že jsme pomalu ztraceni, bude hůř a hůř. Geneticky se měníme, jsme línější a línější. Když něco potřebujeme, sjedeme výtahem a máme na každém rohu obchod, kde najdeme všechno. Sedíme u televize, všechno uděláme přes internet, což v Keni neexistuje. Děti jsou venku, makají, hýbou se, od rána do večera skáčou po kamenech, po skalách… Jako u nás třeba v 70. letech, kdy se pracovalo na statcích, lidé byli zvyklí odmala na nějakou práci. A má to víc důsledků.

Píše o tom i Pavel Kolář ve své knize. I když je tady někdo talentovaný, je zdeformovaný a náchylnější ke zranění, protože odmala sedí doma a má všechno, kdežto v těch 70. letech si tělo prací třeba na tom statku zvykalo na zátěž. V Keni je to tak pořád. Myslím, že v Evropě jdeme nechci říkat kam, bude problém.

Když jsem tam byl v lednu a měl ten problém, trápil jsem se. Když člověk vidí, jak tam všichni běhají, je to složitý. Říkal jsem si: „Je to tu boží, ale nemůžu běhat, takže mám s tebou nevyřízené účty, Keňo.“ (úsměv) Jsem rád, že jsem se dal do kupy, mohl tam odjet a tvrdě makat. To soustředění jsem si neskutečně užil, i ty tvrdé tréninky.

Těžko se to popisuje. Každý i volný trénink trpíte, kyslík v té výšce chybí. Tam není rovina, je to nahoru dolů a když těch 2400 metrů nad mořem běžíte do sebemenšího kopce, kyslík není. Včera jsem se vrátil, byl jsem běhat po cestě a v životě jsem nezažil takový efekt. Běžel jsem a úplně lítal. I proto se těším na pondělí na svůj první start na Memoriálu Josefa Odložila.

Bylo to vážné zranění, začínal jsem vlastně jako amatér, jako malé dítě. Někdy začátkem března jsem si šel zaklusat čtyři kilometry, pak den volno a zase čtyři. První dva týdny byly zahřívací a poté jsem skočil normálně do tréninku.Tím, že jsem začal pomalu a krátké vzdálenosti, tak mě to extra nebolelo a tělo se přirozeně vrátilo do režimu.