Rubriky:

Atletika

Neslyšíte nic, jen svůj dech. Česká atletka zjistila, že ji baví překonávat strach

27. srpna 2019 10:54 - Praha

O loňském roce, vyšperkovaném evropským stříbrem, mluvila Nikola Ogrodníková jako o sezoně snů, plynule na ni navázala v květnu v Offenburgu životním hodem 67,40 m. O procitnutí z atletického snění se postaraly trable se zády a kyčlí, ale klíčové závody roku má česká oštěpařka teprve před sebou: ve čtvrtek finále Diamantové ligy, pak mistrovství světa.

 

Vlastimil Vacek, Právo

Jak jste se srovnávala s tím, že po období, kdy šlo všechno hladce, přišly problémy?

Je to větší zátěž na hlavu. Doufáte, že to půjde pořád stejně, a najednou přijdou komplikace. Nebudu lhát, byla jsem z toho špatná.

Za poslední měsíc jste závodila jedinkrát. Tušíte, jak na tom ve čtvrtek v Curychu budete?

Absolvovala jsem soustředění v Jeně, abych narušila začarovaný kruh, ve kterém jsem se kvůli těm zádům a kyčli ocitla. Potřebovala jsem něco změnit, byla jsem házet i s panem Železným a trochu to pomohlo, protože v technice bylo kvůli těm zádům nahraných víc špatných věcí, které jsme neuměli dát pryč.

Není úplně obvyklé, že by atlet během sezony odjel trénovat do ciziny k jiné tréninkové skupině. Jak vás napadlo se chystat s německým olympijským vítězem Thomasem Röhlerem v Jeně?

S jeho trenérem Harrem Schwuchowem jsme se spolu s Víťou (trenér a přítel Veselý) o tom bavili už dlouho. Pořád nám to nevycházelo, a jak mě letos bolela záda a technika byla pořád stejná, přišlo vhod využít pomoc od někoho, kdo ji nabízí. Věřím, že tam ještě někdy vyrazím.

Takže jste trénovala na stadionu, kde Jan Železný hodil stále platný světový rekord?

Oni ten sektor mají zrenovovaný, tak úplně nevím, jestli to bylo na stejném místě. Ale mají to tam moc hezké, v hale můžou hrát volejbal nebo basket, místo rozklusání hrají frisbee nebo pingpongovou obíhačku. Bylo to formou her a já změnu uvítala. Jen jsem brzo vstávala, jinak chodím na trénink na jedenáctou, tady jsem musela být v půl desáté v pozoru… (úsměv)

Oštěpařka Nikola Ogrodníková během atletického mítinku Zlatá tretra.

Vlastimil Vacek, Právo

Po mítinku v Curychu se ještě koná premiéra souboje Evropa–Amerika v Minsku, chystáte se tam? Rovněž pozvaná překážkářka Zuzana Hejnová start neplánuje.

Já tam pojedu. Jak jsem kvůli zdraví moc závodů neabsolvovala, chci si před mistrovstvím světa zazávodit. V Minsku jsem byla na Evropských hrách, ten sektor je hezký, tak se tam těším, když se teď už snad dala do pořádku i ta moje kyčel.

Už před měsícem na mistrovství republiky v Brně jste si pochvalovala, že nebolí.

Ten problém asi vznikl od zad, chvíli to bylo dobré, pak jsem se vzbudila a nemohla došlápnout jako před mítinkem v Lausanne, to jsem začala trošku panikařit. Po mistrovství republiky jsem měla dovolenou, pak zase trochu bolela. Ale klid pomohl a teď snad drží.

Vaše trable trochu paradoxně začaly při vašem osobním rekordu v Offenburgu 67,40, s nímž jste letos stále třetí nejlepší na světě.

Tam se to začalo nabalovat. V třetím pokusu jsem cítila ta záda, ale byla jsem v euforii, že jsem hodila osobní rekord i limit na olympiádu. Možná jsem udělala chybu a měla jsem se na to po takovém velehodu vykašlat. Ta záda jsou svalová záležitost. Jak atleta něco bolí, uhýbá bolesti, protože se tělo bojí rány. A jak uhne, ta rána stejně přijde. Je to začarovaný kruh.

Jak vám z něj pomohla dovolená v Egyptě, kterou jste proložila dlouhou sezonu?

Určitě pomohla. Ještě bych tam dva dny uvítala. Dělali jsme si potápěčský kurz, na válení pak zbyly už jen tři dny. Ale vrátila jsem se a trénování mě zase bavilo. Kdybych nikam nejela, nadávala bych, že se musím zase jít rozklusat, zase jít abecedu, rovinky, pořád stejně. Vloni jsem chodila i jinou cestou na stadion, abych rozbila ten každodenní stereotyp.

Byl potápěčský kurz náročný?

Byl. Fyzicky i psychicky pro někoho jako já, kdo nemá rád hloubky a otevřené moře. Dělali jsme různá cvičení pod vodou, sundávali masky, vyrovnávali tlak v uších. Nejvíc jsme se dostali do osmnácti metrů. Teď jsem se byla potápět tady na lomu, kde mě instruktorka vzala do 29 metrů, tam už jsme viděli autobus.

Autobus?

V tom lomu jsou na dně různé věci, kolo, cestička ze stromů i starý ikarus. Jenže viditelnost je taková, že kdybychom nesvítili baterkou, nevidíme ho.

Jak jste se posunula od strachu z hloubek k potápěčskému kurzu?

Mně se líbí ten klid pod vodou. Neslyšíte nic, jen svůj dech, hrajete si, abyste nelítali nahoru a dolů, dechem srovnáváte pozici těla. Je hezké vidět, co je pod mořem, v českých vodách tolik vidět není. A zjistila jsem, že mě baví překonávat strach.

Co vás ještě v potápění láká?

Když udělám 25 ponorů, můžu se potápět sama, zatím jich mám šest. Jen musím někam, kde je teplá voda, jinak je mi zima i v neoprenu… (úsměv) Byla jsem i na kurzu freedivingu, kde nemáte přístroj. Byli jsme v jámě v Čestlicích, bez dechu jsem vydržela 1:57. To myslím jde, na to, že jsem zkoušela jen třikrát.

Pozitivní ohlas mezi atlety vzbudilo, když jste se na sociálních sítích postavila za kolegyni Nikol Tabačkovou, kterou kvůli absenci na domácím šampionátu nenominovali na mistrovství Evropy do 23 let. Jste typ, který se ozve, když vnímá nespravedlnost?

Asi jsem. Přitom dřív jsem taky měla problém se ozvat i za sebe, ale pak jsem si uvědomila, že to je špatně. A tady mi přišlo nesmyslné, co se stalo. Vím, že to máme ve smlouvě, ale byla to banální věc a mělo by jít v první řadě o reprezentaci. Určitě to šlo vyřešit jinak.

Jaký jste měla ohlas ze svazu?

Žádné pokárání ani pozvání na kobereček mi nepřišlo, myslím, že to nikdo neřešil.

Vypadá to, že s Tabačkovou a Irenou Šedivou jste hodně dobrá oštěpařská parta.

Celkově vrhači tady na Dukle držíme spolu, třeba i s Tomášem Staňkem. Vídáme se každý den, jsme taková rodinka. V atletickém světě mám nejlepší kamarádky Nikču a Irču, jsme spolu na soustředěních i mimo stadion.

I na velkých akcích držíte jako oštěpařky spolu? Třeba Barbora Špotáková říká, že na závodech kamarádíčkování nevyhledává.

Já jsem ráda mezi lidmi, nepotřebuju se stranit. Ale když přijedete na mítink, nevíte, s kým vás ubytují. Třeba se chcete naladit na závod, odpočinout si a ne půl dne s někým vykládat. Někdo je bezohledný před závodem, jde spát ve dvě ráno, když vy chcete třeba v deset. Já jsem ráda, když si můžu programu udělat podle sebe.

Michal Osoba, Právo

Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika