Rubriky:

Atletika

OBRAZEM: Cestovatelku Hejnovou poznali i na Srí Lance

25. října 2013 15:08 - Praha

Celý rok lítá po soustředěních, mítincích a šampionátech, v hotelech tráví pomalu víc času než ve vlastní posteli. Přesto, když se mistryně světa na čtvrtce překážek Zuzana Hejnová vrátí z posledního závodu sezóny, hned si zase sbalí kufry a míří na letiště. Cestování po exotických destinacích je pro ni největší relaxací od atletické dřiny.

 

archiv Zuzany Hejnové

Opravdu nemáte po sezóně cestování po krk?

Je to náročné. Na druhou stranu se jinak člověk nikam nepodívá. Cesta je takové nutné zlo, ale i ta cesta na dovolenou už je jiná než na závody a víc si ji užívám.

Které vzdálenější země už jste procestovala?

Letos jsme byli na Srí Lance, předtím Filipíny, Malajsie, Singapur a Mauricius.

S výjimkou Mauriciu tedy samá Asie. Proč?

Mám ji ráda. Hlavně proto, jací tam jsou lidé. Přátelští, usměvaví, vždycky vám chtějí pomoct. K tomu samozřejmě ta krásná příroda.

Cestovatelskou vášeň jste v sobě měla odmala?

S rodiči jsme neměli dost peněz, tak jsme spíš jezdili po republice, až pak třeba do Chorvatska. Až když jsem začala jezdit s atletikou po světě, tak se mi to začalo líbit. Hned v patnácti jsem závodila na Jamajce, potom v Kanadě, z toho jsem byla nadšená.

Někdo si asi řekne, že města, kde závodíte, musíte mít už dokonale prohlédnutá.

Na mítincích vůbec. Tam jsem na dva dny, jeden den se rozcvičím, druhý závodím. Proto se snažím po sezóně někam jet, abych něco poznala.

Nezáviděla jste kamarádům, že oni si cestují o prázdninách a vy můžete až po sezóně?

Je to něco za něco. Prázdniny jsem si jako dítě taky užila, teď už jsem je dlouho neměla. Ale pak zase v listopadu a prosinci, kdy tu není hezky, jedu do Afriky do tepla, kde je sice náročný trénink, ale sluníčko člověka nabíjí. A na léto v Čechách bude čas, až skončím.

Barbora Špotáková v Africe na pár dnů vyrazila s přítelem na cesty i při soustředění.

Jenže my tam nebýváme tak dlouho, nemůžeme si dát týden pauzu od tréninku. Jen jednou jsem tam zůstala přes Vánoce a jeli jsme s přítelem Honzou na tři dny na safari. Bydleli jsme v takovém ekologickém kempu, který vlastnili Angličani, a viděli jsme spoustu zvířat.

Nezbytnou součástí dalekých cest je létání. Vy ho nemáte moc v lásce…

Nemám. Nejvíc klidná jsem, když se mnou letí Honza. Jeho táta byl pilot, tak mi řekne, co se děje, když to klepe. Ale jinak se bojím, rozhodně to není moje záliba. Žádnou nepříjemnost jsem nezažila, ale když se to třese dlouho a hodně, fakt se bojím.

V exotických zemích musíte využívat i místní aerolinky. Z nich respekt nemáte?

Na Filipínách jsou velké vzdálenosti mezi ostrovy, tam jsme museli přelítávat. Byla to menší vrtulová letadla, nadšená jsem nebyla. Ale člověk s tím nic nenadělá, stát se může cokoliv i větším společnostem. Vždycky se uklidňuju tím, že pilot chce taky doletět živý a zdravý.

Při mítincích spíte v kvalitních hotelích, na cestách asi ubytování moc hvězdiček nemá.

Někdy to jsou pěkné pokojíčky. (úsměv) Ale beru to tak, že to k Asii patří, nic lepšího tam není, člověk se přeorientuje. Nemám s tím problém. Snad jen když někde teče jen studená voda.

Co obavy z exotických nemocí? Třeba lyžař Bank si přivezl z Thajska vysoké horečky.

Tomu se člověk moc neubrání. Mám klasické očkování jen na žloutenku. Dřív jsem měla na břišní tyfus, ale už jsem si další nedávala. Nikdy jsem žádné problémy neměla, ani střevní. Jsem vcelku odolná, v Egyptě jím úplně všechno, co místní, nikdy mi nic nebylo. Vím, že místní mají trochu jiné vnitřní prostředí a jsou na to zvyklí, ale říkám si, že když to neudělá nic jim, proč bych z toho měla být nemocná já.

Chutnají vám tamní speciality?

Chutnají. I doma si vaříme dost podobně, lehká asijská jídla, nejsme zastánci klasické české kuchyně. Nám se hrozně líbí, jak tam žijí zdravě, jedí hlavně rýži a nudle, k tomu je každý druhý stánek s ovocem a zeleninou, navíc ryby a mořské plody.

Není nic, co byste si nedala?

Mají tam třeba sušené ryby, které jsem si moc neoblíbila. Jinak ale vyzkouším téměř cokoliv, ty speciality mě lákají. Když tam paní něco smaží na ulici, chci to ochutnat, člověk nesmí koukat, že je kolem nepořádek. Jak je Srí Lanka chudá, snaží se všechno spotřebovat. Když koupíte kokos a vypijete ho, zbytek vydlabají, nastrouhají a udělají z toho směs s moukou na kokosové placky. Byly výborné.

Co bezpečnost, troufnete si chodit venku po setmění?

Člověk trochu pozná, jestli je tam bezpečno, po setmění jsme byli venku několikrát. Ale musíte se chovat podle jejich kultury. Už na bělošku tam hodně koukají, a kdyby šla v tílku, dívají se o to víc. Já tam měla kraťasy jedině pod kolena, v tílku jsem se neodvážila vyjít.

Jak se na cestách dorozumíváte?

Základní věci v angličtině rozumí, třeba na Filipínách to bylo bez problémů. Na Srí Lance je i spousta negramotných lidí, ale dorozumíte se. A případně se zeptáte někoho dalšího.

Stalo se někdy, že by vás místní poznali?

Stalo, teď na Srí Lance. Byli jsme ve vnitrozemí a jeli motorkou s kabinkou, které se říká tuk-tuk a funguje jako taxík, na místo, kam se vraceli sloni po koupání v řece. U toho byla továrna na výrobu papírků ze sloního trusu a jeden místní nás pořád lákal dovnitř. Když jsme nasedali znova do toho tuk-tuku, řidič vyprávěl, že mě ten člověk znal z televize. Pak se to rychle rozkřiklo dál. Neměla jsem úplně radost, pak na vás koukají, že musíte být milionář…

Zvládla byste v Asii i žít?

Nějaký čas bych tam vydržela, ale žít ne. Na konci dovolené jsme bydleli u Čechů, kteří tam žijí už čtrnáct let, a vyprávěli, že pro ně pořád není snadné se vyznat v jejich pravidlech a zákonech. Jako cizinec to má člověk ještě těžší, nikdy se za něj ti místní nepostaví.

Máte vysněnou destinaci, kam byste ještě chtěla vyrazit?

Náš velký sen je Nový Zéland, ale to je hrozně daleko a není na to čas. Na čtrnáct dnů se to nevyplatí, chtělo by to minimálně měsíc. Tak možná až po kariéře. Ještě se nám líbí Barma, ale vždycky to plánujeme až těsně před tou dovolenou.

Tváří v tvář žralokovi se nebála

Nejen s batohem na zádech Zuzana Hejnová ráda poznává svět. Láká ji i podmořská fauna. A tak letos už podruhé vyrazila s přítelem do Egypta, kde strávili týden na lodi a potápěli se.

„Hrozně mě to baví,“ vypráví nadšeně. „Člověk se nemusí o nic starat. Jen vyleze z vody, pověsí neopren a zbytek udělá posádka, tak je to pohodlné. Sice je zvláštní, že člověk týden nevyleze na pevninu, ale zase se dostane dál, než kam jezdí ty menší lodě,“ popisuje.

Šestadvacetiletá překážkářka si před třemi lety udělala základní potápěčský kurz. „Abych věděla, jak zacházet s vestou, jak se ve vodě vyvažovat, jak profukovat uši… Ale myslím, že jsem na to celkem šikovná a jde mi to,“ chválí se Hejnová. Pomalu už se z ní stává expert na rozpoznávání obyvatel mořských hlubin.

„Profesionální potápěči poznají každou rybu, tak se jich většinou zeptám, když nějaká větší kolem proplave. Ale teď jsem poprvé viděla spoustu žraloků, to bylo nádherné,“ říká. Strach měla jen chvilku. „Oni se bojí víc než člověk. Stačí něčím zarachtat nebo udělat rychlejší pohyb a oni hned uplavou. Tak je člověk spíš v klidu a snaží se je nevyplašit a pozorovat,“ dodává Hejnová, kterou nadchlo i pozorování kladivounů a velkých mant.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Atletika

Filtr článků - Atletika