Článek
Za základ si v Amsterdamu zvolil 575 cm, v tu dobu už všichni ostatní skokani byli ze hry. Všechny oči směřovaly ke světovému rekordmanovi. Lavillenie dvakrát shodil, měl pokus poslední záchrany. Radil se s trenérem, rozběhl se, zastavil a znovu vrátil. I po třetím skoku padal na doskočiště v doprovodu laťky.
„Ano, vítr nám situaci komplikoval, ale nejvíc mě frustruje, že v rozcvičení jsem skočil dvakrát 580 bez problémů, proto jsem si dal základ tak vysoko,“ vysvětloval, byť mnozí můžou označit jeho počínání za risk.
„Jasně, teď se vynoří milión trenérů, kteří budou říkat, co jsem měl udělat, ale pořád si stojím za tím, že to bylo dobré rozhodnutí. A tyčkaři mě pochopí,“ byl přesvědčený Lavillenie.
| Očima stříbrného Jana Kudličky |
|---|
| „Já chtěl, aby skočil. Stejně bych byl naštvaný, když budu bronzový, ale že jsem stříbrný a měl jsem vyhrát, mě mrzí ještě víc. Neudělal nic špatně, ale ty podmínky nebyly vůbec dobré. Skoky měl vysoké, ale i kdyby tam měl 560, tak na laťku spadne. Škoda kluka… Asi nečekal takový průběh soutěže, možná myslel, že se připojí k nám a bude třeba skočit 585, což by nastalo, kdyby foukalo o dva metry míň a z nějakého správného směru.“ |
