Bronzový happyend a bezmezná euforie! Tohle jsem si přál ještě jednou zažít, zářil Svoboda

Chci hrozně poděkovat rodině, přítelkyni, trenérovi a doktorům, kteří tohle dokázali. Já tomu vždycky uvnitř věřil, moc se mi nedařilo to v poslední době dokázat. Ale tohle je ten důvod, proč jsem těch tři a půl roku seděl doma na zadku a přál si to ještě jednou zažít. Za třetí překážkou jsem ucítil, že nechci prohrát, myslel jsem, že budu nejhůř čtvrtý a říkal si, že to je super. Pak tam skočilo třetí místo a já nemám ani slov, to je prostě nádhera.

Je to strašně dlouho, ale četl jsem diskusi pod článkem o svém zranění, kde jsem říkal, že bych hrozně rád, aby ještě někdy moje atomovka bouchla. A někdo napsal: „On ten krpatec ještě běhá?“ A tomuhle člověku, i když ho neznám, jsem vzkázal, že ta atomovka tam je, bouchla dnes a bouchne znovu. Vím, že nebudu běhat bůhví do kdy, ale dokud mě to baví a budu cítit, že na to mám, tak se nevzdám...

Kdysi jsem říkal, že když budu mít medaili, tak mě na stadiónu nechytí. To byl krásný pocit, chtěl jsem to vyřvat do celého světa, přiběhnout ke každé kameře, jen jsem žádnou nepotkal. (směje se) Běhal jsem, řval a bylo mi jedno, co si o mně lidi myslí…

I kdyby tu bylo sto lidí, kdo by si vsadil na Svobodu? Možná jen já. Tajně jsem věřil, že se to může stát. A že nebyla vlajka? Ale co, v Paříži jsem slavil s ručníkem, tady bez ničeho.

Já si den před odletem při jednom cviku poranil stehno. Najednou se stáhlo, myslel jsem, že jsem se natrhl a nikam nepojedu. Byl jsem u doktorky Karolíny Bílkové na sonu, ta mi řekla, že to je trochu prosáklé. Od středy jsem nic nedělal, jen seděl na pokoji, protahoval se, skákal na posteli jak králík v kleci, abych zjistil, jestli můžu švihat. Jediný, kdo to věděl, byli doktoři, bál jsem se, aby to nebyla výmluva, že pan Svoboda se necítí dobře.

Já hlavně po prvním výstřelu myslel, že jsem ulil já a zase půjdu pryč. Ale pak jsem tušil, že bych mohl běžet rychleji než 7,59, překvapila mě ta dráha tady… Ale co, já tady kecám a úplně se mi ztrácí ta euforie. (směje se)

Titul byl krásný, ale tohle je stokrát lepší. Je mi 32 let, ale ani náhodou nechci končit. Nikdo neví, jaká chuť mě žene dopředu.

V hale po mistrovství republiky mi Dvořka (šéftrenér Tomáš Dvořák) řekl, že jsem tři roky vlastně odpočíval a že to měl udělat taky. Je pravda, že tělo regenerovalo a o to víc může vydržet. Nejsem starej…

Nevzdám se, budu trénovat dál a prosit trenéra (Daniela Hejreta), aby mě neopustil, protože má mnohonásobně lepší nabídky než od sportovce, který mu nedává ani korunu, a pracuje s ním jen proto, že ho atletika baví a sám s ní začínal. Teď aspoň dostane bonus za medaili.