Článek
Celou dobu jste věřila, že se dokážete vrátit ke kvalitním časům?
Asi bych měla říct, že samozřejmě. (úsměv) Ale pochybnosti tam byly, tím si asi projde každý. Loni jsem se neuvěřitelně trápila. Na druhou stranu jsem si říkala, že ve dvaadvaceti si přijdu ještě mladá, abych končila nebo házela flintu do žita. Spíš jsem to dřív měla tak, že jsem chtěla chůzi dostat do podvědomí lidí, že to je hezká disciplína, pěkně se na ni kouká… Ale vloni jsem tu radost nedělala sobě ani nikomu dalšímu.
Jak jste snášela po samých úspěšných letech takový propad?
Nedávno jsem se zasmála, když jsem viděla svůj rozhovor po evropském bronzu v Curychu, hrozně mi chyběla pokora. Nebyla jsem spokojená s třetím místem, pomalu mi byl juniorský světový rekord málo. Když jde člověk nahoru, nevidí možnost, že to jednou nepůjde, i když mi to trenér říkal. Takže mě to hodně vzalo, psychika dělá u holek ještě víc než u mužů.
Co byla hlavní příčina výrazně horších výsledků?
Všechno dohromady. Jak jsem se zranila před olympiádou, celý rok jsem trénovala přes bolest, každý trénink byl utrpení. Já hrozně na olympiádu chtěla, jakž takž se povedla (10. místo), ale v člověku se to kumuluje, až dojdete do stádia, že na vás všechno dolehne, máte pocit, že jste unavený, motivace tam není.
Co vám pomohlo se od pomyslného dna odrazit?
Bylo to velké dno… Pomohla spolupráce s druhým koučem Filipem Tomášem, pracujeme v posilovně. Měla jsem i podporu rodiny, rodiče si vzali volno, aby byli se mnou. Musím poděkovat Ivošovi (trenér Piták) i příteli Patrikovi (čtvrtkař Šorm), protože jsem před velkými závody strašně nepříjemná, i proto, jak bojujete s váhou a nemáte dost cukrů. Trenér mi nic nedá zadarmo, na tréninku jsme, dokud to neodejdu, ale podrží mě. Taky mi říkal teď před Luganem, když jsem začala být protivná, že to je dobře, že už jsem to zase já. (úsměv)
Zmínila jste, že na závody musíte snižovat váhu téměř na minimum možného, loni se vám to tolik nedařilo. I to byla příčina ústupu ze slávy?
Té váhy si asi všimnul každý. Je důležitá i pro psychiku, ale teď si myslím, že to není alfa omega všeho. Byla jsem extrémně hubená, to mi určitě pomohlo, ale pak už jste unavený z věčného hlídání jídla. Teď si ho taky hlídám, ale myslím, že jak se víc připravujeme přes sílu, můžu se víc najíst, a tím pádem jsem i spokojenější. Nemyslím, že bych loni byla špatná proto, že jsem přibrala, váha byla spíš až důsledek toho, že mi to nešlo.
