TEST: Boty Vivobarefoot Primus Trail SG ‒ správní parťáci do terénu

Než jsem s nimi totiž poprvé vyběhl, postupoval jsem podobně jako s každými jinými „viváčemi", které překročily můj práh. Takže jsem nejdříve vyhodil vnitřní vložku, v druhém kroku shodil ponožky, nazul boty a vyrazil na výběh.

Na první dobrou byly boty trochu těsnější okolo nártu, což by mi až tolik nevadilo, zato ostrá hrana nad patou ano – ta mi dala pořádně za vyučenou. K domovu jsem točil už po čtvrtém kiláku s achilovkami sedřenými do krve. Poučení pro příště – tentokrát to bez ponožek nepůjde.

Jakmile krev zaschla a prvotní naštvání ze mě vyprchalo, vyštrachal jsem ve skříni poslední zbylé běžecké ponožky a zkusil to nanovo. Trochu nezvyk, ale důležitý byl výsledek. A co vám budu povídat – bylo to mnohem, mnohem lepší. Boty držely na nohou jako přibité. Jakmile jsem se mohl konečně soustředit spíše na běh než na rozedřené nohy, zjistil jsem, že při prvním náznaku terénu tyhle Primus Traily zázračně ožívají.

Bylo to zkrátka jako s klasickým gazíkem – pokud se trmácíte po normální silnici, umřete v něm nudou, ale jakmile projedete na polňačce první zabahněnou kaluží, v tu ránu je ve svém živlu. Platilo to i o těchto trailových botách. Zatímco na asfaltu působily těžkopádně (logicky – srovnání se silničními bosobotkami, na něž jsem zvyklý, není úplně fér, neboť se na nich šetří každý gram), při prvním náznaku terénu byly jako pokropené živou vodou. A tak jsem dychtivě zkoušel vždy nový podklad. Kromě sněhu ovšem, ten už byl v březnu a dubnu v okolí Prahy nedostatkovým zbožím. Zato ale boty bez problémů zvládaly prach, bláto, kameny, kořeny... Vážně cokoliv.

Skvěle přitom držely do kopce i z kopce – a to jsem měl hlavně z rychlejších seběhů trochu obavy. Ani na mokrém povrchu ale „primusky" nezaváhaly. Byla to v nich čistá radost.

Při všem tom skvělém poběhání mi ovšem občas trochu chyběla větší zpětná vazba – ze silničních viváčů jsem totiž zvyklý na to, že na chodidle cítím každý kamínek (někdy mám dokonce pocit, že i každé zrnko písku). V případě „primusek" byl kontakt se zemí o dost utlumenější, což se ale vzhledem k vyšším terénním špuntům, které z podrážky trčí, dalo očekávat. Nicméně když vyhodíte vnitřní vložku, už to docela ujde. Na druhou stranu – když šlápnete na pořádně ostrý kámen nebo fakt vychytaný kořen, nepotřebujete znát jeho anatomii do nejmenšího detailu.

V terénu jsem ocenil příjemný, rychle schnoucí matroš, ze kterého je vyrobený svršek bot (zvlášť když musíte skrz potok nebo zabahněnými kalužemi), stejně jako nejrůznější vychytávky – třeba zpevnění špičky boty, která tak dokonale chrání prsty při zakopnutí. Skvělé také je, že se kecky obouvají jako ponožky – nemají žádný jazyk, který by se při běhu v terénu shrnoval. Stabilitu na noze zajišťuje guma přiléhající k noze pod kotníkem a přes nárt, bavil mě i stahovací systém místo klasických tkaniček.

Přece jen ale nějakou výhradu mám. Po pár výbězích jsem zkusil vyrazit znovu bez ponožek, jenže pořád to nebylo ono. Tu ostrou špici za patou jsem tak holt povinen považovat za nějakou pomstu na lidech, kteří odmítají běhat v ponožkách. Každopádně to byla asi jediná vada, kterou jsem na „primuskách" našel. A ne že bych se nesnažil najít další. Jenže – jsou to vážně povedené kecky.