Českého biatlonistu inspiruje Djokovič. Lavi by byl v týmu bez šance

Člověk samozřejmě sní. Já se tehdy svezl s úspěchy, ať už v Jablonci, kde vítali biatlonové medailisty, nebo pak s Evou…

Bude to hodně blikat. Korejci mají světýlka, všechno tam bliká. Ale vůbec neodhadnu, jak biatlon zaujme fanoušky. Doufám, že bude víc sněhu, loni to bylo trochu písčité. Areál i tratě jsou hezké, všichni se musíme srovnat se závody po osmé večer.

Já tvrdím, že to je hodně o hlavě. Když si řeknete, že vám nesedí, tak se to projeví. Hlava je základ a určitě nebude důvod to řešit během olympiády.

Určitě také, ale spíš genetická inspirace. Naši mě do ničeho nenutili, ale asi jsem někde v sobě měl, že bych biatlon chtěl dělat.

Ne, on skončil po hrách v Lillehammeru, kdy mi byly tři roky. A jak jsem dělal biatlon, tak jsme si postupně říkali, jaký jeho výsledek jsem překonal a co mě ještě čeká…

Má těsně lepší výsledek z olympiády (57.) než já (60.), tam mě ještě čeká kus práce. (úsměv)

Po rozdělení republiky si Češi stáhli ty výkonnostně lepší a ti, kteří jim kryli záda, šli na Slovensko, v Lillehammeru je reprezentovali skoro samí Češi. Ale pak Slováci nebyli spokojeni s výsledky, dokonce vznikly tahanice, že jim to jako Češi kazili naschvál… To tátovi tehdy vzalo chuť do závodění.

My se bavili, že chci biatlon dělat, běžecky jsem jakž takž jezdil, ale na střelnici jsem vždycky všechno pokazil. Bylo jasné, že musím střílet každý den, naši měli v Letohradě známé trenéry a táta tu měl rodiče. Nemusel jsem na intr ani do neznámého prostředí, tak jsem byl určitě pro. První dva roky byly těžší, byl jsem na mamku vázaný, ale zvykl jsem si.

Já ten biatlonový kolektiv znal, jen ve škole jsem se musel zabydlet a já měl na spolužáky vždycky obrovské štěstí. Rozhodně jsem to nebral jako nějakou oběť, spíš cestu. Kdybych ten krok neudělal, na 90 procent bych teď v reprezentaci nebyl.

Mně tak začali říkat na táboře, když jsem byl ještě žáček. Říkali mi Bimbas, což nemá nic společného s přirozením, ale vlastně už si nikdo nepamatuje, jak to vzniklo. Jen trenérům to pak v žácích přišlo vulgárnější, tak se to zjemnilo na Bimbo a už mi to zůstalo.

Už když jsem jako junior absolvoval dvě soustředění s chlapama, tak jsme si Ondrou sedli. Důležité je, aby lidé, co spolu bydlí, měli stejný režim. My si jdeme po obědě lehnout, večer uléháme v podobný čas, jsme k sobě ohleduplní. Máme si co říct, dokážeme si věci i vyříkat. Někdy si za celý den řekneme jen čau, jindy dvě hodiny kecáme. A od Ondry se každým dnem učím, jak ke sportu přistupovat.

To jsou od dětství kluby, kterým držím pěsti. Nejsem ale žádný radikál, v pohárech fandím všem českým klubům. Na Letnou se dostanu tak dvakrát do roka, na podzim nechci riskovat prochladnutí. A s kamarády už se bavím dva roky, že bychom vyrazili na Manchester, zatím se to jen rýsuje.

Hrál jsem fotbal tak do páté třídy, a když si jdeme s klukama zahrát, má to náboj. Já jsem soutěživý typ, nerad prohrávám a je to na mně znát. (úsměv)

Nevěřím, že jsou všichni fotbalisti takoví, jde spíš o výjimky, ale bráchovi jsem říkal, ať vidí, jak na fotbalisty lidé koukají. Kolikrát si ty největší hvězdy nedovolí takové výstřelky jako někteří, co kopou českou ligu. A lidé na vrcholu tomu museli něco obětovat.

Myslím, že ne. Ani v partě a už vůbec by to neprošlo přes realizační tým a trenéry. Ta naše parta funguje tak, že kdyby někdo takhle ujížděl, buď si to vyříkáme, nebo si z něj uděláme srandu. Ale zatím se tu nikdo s takovýma choutkama neobjevil.

Určitě, ale teď už to není tak často. Asi stárnu. (úsměv) Loni na jaře jsem měl státnice, víc času teď člověk stráví péčí o své tělo, spíš si přečtu knížku. Mám playstation doma, ale ta vrstva prachu značí, že už jsem dlouho nehrál…

Sázeli jsme občas ze srandy v juniorech, když jsem cítil, že by někdo mohl uspět. Teď už je to od mezinárodní federace zakázané. Ale na fotbal si občas vsadím, když si zapnu nějaký zápas, aby mě to víc vtáhlo.

Jedna z cest. Při vrcholovém sportu není moc oborů, které by se daly studovat. Lékařské nebo právnické fakulty se v tom zápřahu zvládnout nedají. Trenérství je navíc blíž aktivnímu sportu, spoustu věcí si snáz spojíte.

Četl jsem třeba Nadala a Djokoviče, jak popisují stresové momenty před finálovými zápasy. Třeba Novak Djokovič popsal svůj denní režim, včetně stravy a spánku. To mě docela inspirovalo.

Samozřejmě nejde všechno, jeho zatížení je úplně jiné než naše. Neobšlehl jsem jeho jídelníček, ale vzal jsem si třeba to, jak je strava důležitá. I Djokovič popisuje, že by měl člověk poslouchat své tělo, protože to je nástroj, s nímž dokážeme pracovat.

Jak se blížíte špičce, vidíte, že i detaily rozhodují. Na tréninku dřete a vidíte, že už moc přidat nejde, tak hledáte věci kolem a jedním z nich je strava. Není to tak, že bych vozil váhu, propočítával jídelníčky, spíš se snažím jíst kvalitní potraviny a na sobě cítím změnu k lepšímu.