Článek
V ochozech haly Budokan seděl v tričku s nápisem Krpálek Fan Club, hlasitě českou hvězdu povzbuzoval. „Známe se odmala, pamatuju si ho, už když byl v Jihlavě. Pak jsme spolu byli nějaký čas v Praze, já odjel sem, on zůstal,“ vzpomíná Hecl.
S Krpálkem byl ve stejné kategorii do 100 kilogramů a má s ním bilanci, kterou mu může řada soupeřů olympijského šampiona závidět.
Spokojený Krpálek po svém semifinálovém vítězství.
„Dvakrát jsem s ním prohrál až ve zlatém skóre. Ale teď už s ním moc nepohnu,“ směje se Hecl, jenž s Krpálkem přímo v Tokiu zašel i na trénink před jeho zlatým závodem. „Jen jsem mu tam párkrát spadnul, víc mu dali kluci, s nimiž trénuje v Praze,“ říká.
Do Budokanu vždy spěchal z práce, už během jeho studia ho zaměstnala IT firma. „Rozeslal jsem asi sto životopisů a modlil se, aby mě někdo vzal, jinak tu nebudu mít co dělat. A vyšlo to,“ vypráví. Pomohlo mu i to, že už ovládal základy japonštiny.
Lukáš Krpálek děkuje fanouškům v tokijské hale Budokan..
„Bylo by tu pro mě těžší sehnat práci v McDonaldu, než v oblasti IT. První dva roky jsem musel pracovat hodně tvrdě, jak je pro Japonce typické, ale pak se mi povedlo vybudovat zázemí a víc se zase věnovat sportu,“ pochvaluje si.
Na tréninky chodí do legendárního institutu Kodokan. Osmipatrová budova je považována za ústředí světového juda. Ve druhém patře muzeum, od pátého po osmé jsou tělocvičny se žíněnkami.
„Jedna část je teoretická, studují tam a rozvíjejí techniku. Ale jen s teorií medaile neuděláte. Na tvrdý tréninky jsou tam středy pro kluky a pátky pro holky, kdy tam najednou místo techniky přichází rubačka,“ popisuje Hecl.
Češi víc kritizují
Ale jeden den na tatami pochopitelně nestačí. „Chodím trénovat na univerzity, do klubu, do vězení,“ vypočítává. Neměří však síly s kriminálníky. „To nechávám jiným,“ směje se.
„U věznice mají zaměstnanci policejní klub, kam chodí každý den po práci na tréninky. Tady mají třeba kluka, co je mistrem mezi japonskými bachaři,“ vypráví Hecl, který už si zcela přivykl na odlišnou japonskou kulturu.
„Rozdíly? S odstupem vidím, jak Češi mají tendenci všechno strašně kritizovat. Ale s tím se tady člověk moc daleko nedostane. Japonci buď pochválí, nebo jsou zticha a drží krok,“ srovnává.
Za rok chce být Hecl u toho, až Tokio bude hostit olympiádu. Jako závodník? „To je samozřejmě sen, ale na to bych potřeboval nějaký zázrak,“ neskrývá Hecl, jehož životním úspěchem je bronz na Grand Prix v Miami před šesti lety.
Ale ani jako divák to nebude mít snadné. „Hlásil jsem se do loterie o lístky, ale nic nevyšlo. Zkusím to ještě přes kamaráda v Česku. Znám jen jednoho člověka, co tu v loterii vyhrál. A to nevyhrajete lístek, jen možnost si ho koupit,“ připomíná.
