Článek
Dopřál jste si po parádním představení šampionátu volno a případnou oslavu?
Jen od kola. Jinak nikoliv. V úterý mě překvapila žena, která pozvala kamarády nejen ze světa cyklistiky. Ale nešlo o nic divokého do nočních hodin. Dorazili lidé, co jsem delší dobu neviděl. Nechyběly ani děti, takže jsem si vše moc užil. Vždyť já před mistrovstvím rodinu téměř neviděl. Byl jsem na soustředění v Livignu, pak na Gardě. Obětoval jsem šampionátu maximum a jsem rád, že se to vyplatilo. Kdybych zůstal bez výsledku, hodně by mě štvalo všechno předešlé odříkání.
Vaše sezona má nyní punc nejlepšího výsledku kariéry, přestože úvod roku po založení vlastního týmu Vitalo Future cycling byl hodně složitý a výsledkově se vám vůbec nedařilo?
Však jsem byl také psychicky hodně nahlodaný. Práce kolem týmu bylo hodně, na kole se mi nedařilo. Míra stresu byla obrovská. Říkal jsem si, jestli nebude lepší, abych se na závody vykašlal. Čtyři měsíce se v mém případě nedostavovaly žádné výsledky, což mě psychicky sráželo. Ale pořád jsem si říkal, že fyzicky se dokážu připravit. Když se pak v červnu vše otočilo a já začal dojíždět na stupních vítězů, přesvědčil jsem se, že mohu být mezi nejlepšími. Uvědomuji si, jak moc mě kola baví a až jednou skončím, budou mi děsně chybět.
Při závodě na pětadevadesát kilometrů s převýšením čtyři tisíce metrů jste se deset kilometrů po startu přimotal ke karambolu, po němž jste měl poškozenou jednu botu. Neříkal jste si v tu chvíli, že je po nadějích? Že všechna snaha byla k ničemu?
Před mým kolem spadla skupina sedmi lidí. Já sice nelehnul, ale někdo mi předním kolem urval upínací mechanismus z boty. Takže jsem jel s poškozenou botou. Už jsem podobnou zkušenost udělat kdysi při závodě Cape Epic a od té doby si na občerstvovací stanice dávám rezervní boty. Nicméně čtrnáct kilometrů jsem jel vlastně v jedné botě a měl kliku, že hned na první občerstvovačce jsem náhradní tretry měl, tudíž jsem botu vyměnil a jel dál.
Nicméně vaše ztráta na medailové pozice byla v tu chvíli obrovská.
Však se mi hlavou honily hodně černé myšlenky. Ani jsem nevěřil, že mohu čelo závodu sjet. Ale pomohly mi zkušenosti. Věřil jsem ve vlastní formu a prostě jsem si vsugeroval, že mohu udělat pořád dobrý výsledek. Nepanikařil jsem, nejančil a nejel zbytečně ostře, aby mi nedošly síly. A v polovině závodu jsem se dostal do skupiny, z níž se bojovalo o vítězství.
V závěrečném kopci jste měl dobrou pozici, a nakonec jste nestačil o pouhých šestadvacet vteřin jen na Kolumbijce Héctora Páeze. Neříkal jste si, že nebýt trablů s botou, mohl jste mít více energie pro finiš a slavit zlato?
Nechci tvrdit, že kdybych problémy s poškozenou tretrou neměl, byl bych mistr světa. Určité síly mi sjíždění čela závodu pochopitelně vzalo. A rozdíl v cíli byl tak malý, že i s odstupem tří dnů v hlavě běží myšlenky, zda jsem mohl být první. Nicméně i za normálního průběhu bych mohl vyplýtvat síly jinde. Stříbro je obrovský úspěch. A představuje pro mě obrovskou motivaci do další práce.
Z mistrovství světa v maratonu máte dva bronzy, současně jste i mistrem Evropy či vítězem Cape Epic. Kam řadíte stříbro z víkendové bitvy? Šlo o životní závod?
Z určitého pohledu ano. Ale myslím, že je hodně složité definovat životní závod. Řekl bych, že pro mě velkým zlomem byla první medaile z mistrovství světa v maratonu v roce 2012, protože následně se moje kariéra začala ubírat úplně jiným směrem. Každopádně doufám, že životní závod mě snad teprve čeká. Ještě bych chtěl o stupínek výše.
Takže vás fanoušci uvidí v příští sezoně i ve čtyřiceti letech na tratích nejen jako ředitele Vitalo Future cycling týmu, ale současně i jako závodníka?
Určitě. Zjistil jsem, že i v devětatřiceti letech mohu některé věci v tréninku či závodě dělat lépe. Obnovil jsem po dlouhých letech spolupráci s trenérem Karlem Martínkem. Detailně jsem si připravoval plán jídla pro závod. Upravil jsem i jídelníček v sezoně. Dlouhé roky jsem myslel, že soutěžní váhu mám třiasedmdesát kilogramů. Ale dokázal jsem se při sto osmdesáti třech centimetrech dostat ještě o dva a půl kilogramů níže. Potvrdil jsem si, že věk není limitující faktor. Není rozhodující, zda je sportovci pětatřicet nebo čtyřicet. Klíčová je hlava, mentální připravenost a chuť něco dokázat. Moje stříbro bylo výsledkem mentální síly.
Čekají vás ještě v letošním roce závody? Nebo bylo druhé místo z mistrovství světa tečkou za sezonou?
V Česku pojedu jeden díl seriálu Kolo pro život, a ještě další dva závody. A v polovině října letíme do Brazílie s Martinem Stoškem na etapový závod dvojic. Rozhodli jsme se pro start před čtrnácti dny. Jde o sedm dnů trvající bitvu, která patří k nejtěžším na světě. Ale cítím formu a chci ji zužitkovat. Titul vicemistra světa mi dodal energii. I když je sezona hodně dlouhá, cítím se skvěle. Pak ale přijde na řadu dovolená.
Půjde o odměnu za sezonu, která byla nakonec výjimečná? Měli jste v rámci týmu vypsané prémie za medaile z mistrovství světa.?
No, zrovna na sebe jsem nemyslel... Ale pro mě bude největší odměnou dovolená s rodinou. Starší syn začal chodit do školy a já byl od září doma vlastně jen první tři dny školní docházky. Všechno musela zvládnout žena. Obětovat se pro stříbro ze šampionátu musela i ona a celá rodina. Tudíž teď vyrazíme obytným autem za odpočinkem. Nejde o ideální termín, ale na jihu Evropy snad bude klima ještě dobré, a protože jsme nikdy v životě nic podobného neabsolvovali, určitě půjde o velký zážitek.
