Článek
„Únavou padám do bezvědomí. Blbých padesát metrů trvá několik dlouhých desítek minut,“ popisuje Jaroš závěrečné hodiny souboje s vrcholem v pohoří Karakoram už v klidu základního tábora.
Na hoře na své kolegy pár minut čekal.. „Vrchol!!! Přes vlhký oči dlouho nevidím. Užívám si sám. Potom vyndávám kameru a filmuju Miskovy (Maškovi) poslední kroky. Padáme si do náručí...,“ líčí Jaroš.
Ale byla to ostrá bitva. Několikrát se musela trojice vrátit z výškových táborů. Cestu na vrchol si čerstvými přívaly sněhu museli sami prošlapat, nikdo jiný se v sobotu na horu nedostal, většina dalších výprav čekala na lepší podmínky. Jen Češi měli našlápnuto k závěrečnému útoku, ale šlo to ztuha.
"Radek z nás měl evidentně nejvíce sil, a v té výšce mu to prostě šlape,“ popisuje Uher. Střídali se vpředu vždy po 50 krocích. „Radek si někdy dával i jednou tolik, někdy jsme ho museli z čela i stahovat. Klobouk dolů, v podstatě celou závěrečnou pasáž z výšky 7700 m už nás dopředu nepustil a prohrnul to až nahoru. Jak se člověk blíží k 8000 m, tak už toho vzduchu moc není a postup se výrazně zpomalí,“ pokračuje Uher.
Přidal se další, nečekaný nepřítel. Relativní horko. „Nejprve vedro, potom velký vedro a dál šílený vedro,“ píše Jaroš, kterak je drtila stoupající teplota. Části oděvu mizely v batozích. „Jen nohy mrzly.“
Zatímco Jaroš překonal už desátý vrchol sahající přes magickou hranici, Mašek má na kontě zatím tři osmitisícovky a Uher dvě. Další můžou přidat už za pár dnů opět v Karakoramu. Dokonce dosud nikým nezvládnutou cestou, pro změnu na Gasherbrum, označovaný římskou jedničkou. „Plánujeme ji alpským stylem, bleskově pouze s batohy na zádech, bez kyslíku a bez výškových nosičů a táborů a ještě to chceme udělat jako prvovýstup,“ vzhlíží k dalšímu cíli Jaroš.
Ale až vychutnají úspěšný souboj s prvním obrem. „Teď máme po obědě a jdeme si vykouřit vrcholový doutník. Dáváme ho až v základním táboře pro lepší vychutnání, “ rozplývá se Uher.
