Rubriky:

Lyže a snowboard

Srdce rozhodlo. Jako batole emigroval na lodi, teď bude českým reprezentantem

13. října 2016 15:22 - Praha

V pětatřiceti letech zažije premiéru. Přitom má medaili z olympiády i mistrovství světa. To vše získal lyžař Jan Hudec v dresu Kanady. Od letošní sezóny bude oblékat české barvy. Když byl batole, s rodiči emigroval přes Jugoslávii, dostal se až do Calgary. Teď se vrací rodák ze Šumperku domů. Ondřej Bank skončil, přichází Hudec, který bude předávat zkušenosti mladším. „Je to srdcový důvod, jsem pyšný Čech a Moravák, jsem rád, že jsem zpět a mám příležitost reprezentovat rodnou zemi. Jen mě mrzí, že nebudu jezdit s Ondrou. Talentů tu je hodně, takže vidím šanci pro další generaci,“ věří muž, který má přezdívku Panda.

Sport.cz

Jak vznikl nápad k návratu?

Zavolal jsem klukům a byli nadšení, že bych mohl jezdit za Česko. Výhoda pro mladší je, že mám body, což je super bonus, máme více bodů do Světového poháru. Doufejme, že se mladí chytnout a budeme moci dát Česko na mapu lyžování.

Motivace k návratu není jen závodit, ale i vychovávat?

Samozřejmě, jednám hodně s Olomouckým krajem, někde to musí začít. Tam podporují lyžování od školek, spojili jsme se, je to srdcové, mám dvě děti. Tohle je hrozně důležité do života. Nezáleží, jestli dosáhnete na olympijskou medaili, ale je to důležité pro zdraví, život. Doufám, že se to rozšíří po celé republice.

Co vám řekli rodiče na to, že obléknete českou kombinézu?

Taťka už je tři roky zpátky na Moravě a mamka je ještě v Kanadě. Ta už mi asi šest let říká, ať lyžování nechám. Jí je jedno, jestli lyžuji tady nebo v Kanadě, radši by byla, kdybych byl na zahradě. Taťka už na mě nemá takový vliv, jako když jsem byl mladý. Když jsme se vrátili, tak jsme každý den lyžovali v Orlických horách. Myslím, že je hodně pyšný, že jsem to dotáhl tak daleko.

Co vaše děti?

Mám dva syny, jeden má deset, to je z ukončeného manželství v Kanadě, tam bydlí. V Kanadě mám ještě skoro dvouletého syna. Ještě jsem tam také řešil byznys. Poslední rok a půl, dva jsem létal mezi Kanadou a Českem snad každý měsíc.

Jaký byl život v Calgary?

V Albertě jsme bydleli 29 let. Ještě tam mám samozřejmě byt, tady barák, auta, pojistka nadvakrát, je to dost komplikovaný.

Kdy se poprvé zrodila myšlenka, že byste mohl lyžovat za Česko?

Ondra (Bank) to věděl docela brzo, tohle je téma, které se motalo od pětadvaceti let. Kluci se mě ptali snad na každém závodu, kdy budu lyžovat za Česko.

Máte lepší podmínky než v Kanadě?

Jsou to jiné podmínky. Sportovní podmínky jsou pro mě lepší v Čechách. V Kanadě frčí hokej a hokej. Tady taky, ale v Kanadě se nedívají dál za hokej. Fotbal tam hraje více lidí, ale od patnácti let se řeší jen hokej, to samé média. Všeobecně to je lepší pro mě tady. Je to takový čerstvý začátek, i když mi je 35 let. Vše je v dobrém a pozitivní.

Uzavírá se příběh emigrace. Vy jako batole... Jak to bylo?

To bude spíš do knížky a napsat ji anglicky, česky bych se hrozně trápil. Je to hodně zajímavé, že to začalo v roce 1981 v Šumperku. Po 35 letech jsem zpátky, jsem pořád schopný lyžovat a dělat to co miluju. Akorát, že v zemi, kde jsem se narodil, taková pohádka, ale má hodně hrbolů a věcí mezitím, retardérů, které jsem musel překročit. Snad bude závěr jako v Hollywoodu.

Jak se vlastně odehrála vaše emigrace?

Jak léta poslouchám rodiče, tak my jsme utekli přes Jugoslávii. Dvakrát jsme se snažili spíš utéci bezpečně - vlakem, nebo autem přes hranice, ale chytli nás, podruhé nás varovali, že potřetí to bude vypadat úplně jinak. Poslední varianta byla podle taťky na malé závodní lodi. Než bezpečnou loď, tak postavil hrozně rychlou loď, která málem nepřežila tu cestu a slanou vodu.

Tím ale cesta neskončila, že?

Z Jugoslávie jsme se dostali na ambasádu do Milána. Pokud by to bylo teď, tak by nás asi zastřelili. Taťka byl opálený, měl obrovský vousy, tak jsme vypadali spíš jako dnešní uprchlíci než lidi, kteří utíkají z Čech. Tenkrát tady bezpečnost na letištích také nebyla jako teď, nějak jsme se dostali na letiště v Miláně a chtěli do Německa. Rodiče měli nějaké peníze na letenku. Všude byl řev, binec, kam chcete jet, nikdo se nemohl domluvit, ruce, nohy. Nakonec nás pilot vzal pod křídlo sebou do letadla, de facto nás vyhodil v Německu na letišti, pak jsme byli osm měsíců v Německu v lágru.

Jak pilot nás vzal pod křídlo?

Nešlo o soukromé letadlo, byla to normální linka. Koupili jsme letenky, jenže...

Chyběly vám patřičně dokumenty?

Ty, které jsme potřebovali, nám samozřejmě chyběly. Dodnes dotyčného pilota neznáme, bylo by zajímavé jeho jméno zjistit. V Německu jsme strávili čtyři a půl roku. Lyžovat jsem se naučil v Rakousku, každý víkend jsme tam jezdili s taťkou. Trénoval tým z Německa, třináctileté děti. Pro mě to byli obři, jezdil jsem s nimi od svých dvou do pěti let. Myslel jsem, že to jsou mistři světa (smích). Potom jsme odletěli do Kanady. A další už víte...

Kde jste se usadili?

V místě, které leží hodinu cesty na sever od Calgary. Je tam úplná rovina, lyžovali jsme v kaňonu, z kopce pěkně dolů k řece do údolí. Tam jsem začal závodit. Začátky byly skromné, lyžoval jsem na malém kopečku, měl převýšení maximálně sto metrů. Dá se ale naučit jezdit všude. Táta napíchal tyče, snažil jsem se chytit starších dětí, tak jsem se mohl nejlíp zlepšovat. Nic jsem zákonitě nevyhrál, končíval jsem spíš mezi posledními, ale nevšímal jsem si toho, hleděl jsem si svého.

Odsouváte nyní kapitolu s názvem Kanada?

To nelze odsunout, nebo dokonce uzavřít. Žít někde třicet let, to se nedá jen tak zapomenout. Stůl se teď otočil, česká kapitola je nyní větší. V Kanadě mám syna, to je pro mě hrozně důležité. Mám tam i byznys. Mamka v Kanadě bydlí, stejně i brácha.

Cítíte se víc Kanaďanem, nebo Čechem?

To je pro mě strašně těžké. Je to jako říct, co mi víc chutná, jestli jablko, nebo pomeranč. Každé má svoje kouzlo. Třicet let v Kanadě je dlouhý čas, na druhou stranu jsem rád, že jsem zpátky. Jsem pyšný, že budu mít na kombinéze české barvy.

Jste vděčný rodičům, že vás učili česky?

Samozřejmě. Když se otevřely hranice, jezdily za námi babičky na léto, od dvanácti let jsem začal létat na léto do Čech. Ze začátku byla komunikace složitější, česky jsem se naučil číst a psát v patnácti. Díky tomu, že jsem měl dobrý základ od rodičů.

Jaké je to pro vás odpovídat na otázky česky?

Potím se, že? (směje se) Je to těžké, neumím se dobře vyjádřit tak jako v angličtině.

Nadáváte česky, nebo anglicky?

Od té doby, co jsem trávil hodně času s Ondrou a jeho bráchou, všichni říkají, že mě nakazili (smích). Na Moravě hodně kamarádů nadává, chytil jsem od nich tento zvyk. V češtině zní asi nadávky lépe (smích).

Jaké máte cíle do další sezóny, co budete považovat za úspěch?

Abych vydržel celou sezónu, především absolvovat mistrovství světa. Přestože jsem dva roky nezávodil, pořád si myslím, že něco můžu vykouzlit. Tím myslím pohybovat se v první patnáctce. To by bylo dobré. Když máte talent a zkušenost, že jste tam už jednou byl, můžete po čase skočit z toho patnáctého místa na bednu. Pro mě je důležité být někde v té první skupině, a pak zaútočit.

Chcete odjet všechny závody Světového poháru?

Ano. Chci se soustředit na Super G, pokud bude úplně všechno v pořádku, tak si třeba zajet i nějakou kombinaci, možná obřák v Beaver Creeku.

Co odpovídáte lidem, kteří vás nabádají, abyste lyžování vzdal?

Já je chápu. Nechtějí sledovat někoho, kdo se trápí a chodí víc k doktorům než do posilovny a na trénink. Nejsem ale zase takový blázen, že to musím za každou cenu urvat.

Co říkáte mámě?

S ní se už o lyžování nebavím (směje se). Ještě před pěti lety se mi snažila radit, jak mám jezdit slalom. Máme spolu zvláštní vztah, co se týká lyžování (smích). Ale chápu ji, je mi jí trochu líto. Brácha skákal závodně z třicetimetrové skály. Když jsem se na něj díval, měl jsem skoro infarkt. Dovedu si představit, jak se cítí ona, když má dva takové syny. Ale já ji vždycky uklidním, řeknu jí, mami, bude to ok, neboj.

lik, Sport.cz

Zrušit


Časová osa: Lyže a snowboard

Filtr článků - Lyže a snowboard