Nechávám to osudu, říká o své kariéře volejbalistka Havelková

Kdyby šlo všechno podle plánu, mohla se teď připravovat se svým Dynamem Moskva na finále volejbalové Ligy mistrů. V něm by se pokusila vyhrát poslední velkou klubovou trofej, která jí ve sbírce ještě chybí. Místo toho je ale Helena Havelková už měsíc u rodičů v Liberci.

„Takhle dlouho jsem tu nebyla asi od patnácti let. V zimě jsem hrála klubové soutěže, v létě reprezentační. Tak si teď můžu alespoň užívat malou sestru, která také nechápe, že najednou nikam neodjíždím," říká s úsměvem 31letá smečařka.

Do Česka se vrátila posledním letadlem, které z Moskvy odlétalo. Stihla to těsně před uzavřením hranic na konci března, kdy se v Rusku začaly rušit prakticky všechny vnitrostátní i mezinárodní lety. O přerušení ruské ligy se přitom dozvěděla cestou na semifinálový zápas do Kazaně, kde se moskevské hráčky měly pokusit vybojovat sedmnáctý postup do finále v řadě.

Odletem do Česka pak prakticky skončilo její dvouleté angažmá v Dynamu, které platí za jeden z nejlepších i nejbohatších klubů na světě. Pozice na jeho soupisce je o to prestižnější, že ruské týmy mohou mít v sestavě pouze dvě zahraniční hráčky.

Jaké bude další angažmá české reprezentantky? Nebo se urychlí její přechod k beach volejbalu, který plánovala do budoucna? „Mám v hlavě tři varianty, které nyní nemůžu rozhodnout, protože nad evropskými soutěžemi se vznáší spousta otazníků. Kluby zatím neví, jak epidemii finančně ustojí. Neví, kdy začnou soutěže," říká.

Její první volbou měla být Itálie, kde už v minulosti vyhrála titul, domácí pohár, jehož byla vyhlášena nejlepší hráčkou, a s italským týmem Busto Arsizio vyhrála také Pohár CEV. Na Apeninském poloostrově by navíc působila se svým přítelem Georgem Grozerem, německým volejbalistou s maďarskými kořeny, který přestupuje z Petrohradu do Piacenzy. „Ale v Itálii je situace taková, jaká je. Nikdo vám v tuto chvíli nic nezaručí. Zatím to proto nechávám osudu s tím, že se rozhodnu nejpozději v červenci," říká.

Mezitím ji možná čekají reprezentační povinnosti, ale ani o těch zatím není jasno. „Jsme v kontaktu, ale bohužel ani svaz neví, co bude a nebude možné. Nechali jsme to otevřené," říká hráčka s přezdívkou Žebro.

Zatím se tedy připravuje individuálně v Liberci, kde absolvovala také čtrnáctidenní karanténu po svém návratu. „Každé ráno tři hodiny cvičím, odpoledne se učím maďarsky a večer hrajeme různé hry. Snažila jsem se i pinkat s míčem alespoň o zeď, ale všechno je tu hodně slyšet, tak to nejde," říká.

Na jednu stranu si užívá rodinu, se kterou teď má možnost strávit víc času než za posledních 15 let. Na druhou stranu těžce snáší odloučení od přítele, který je doma v Budapešti, kde společně s českou volejbalistkou postavili dům.

„Byli jsme zvyklí na to, že se vidíme jen občas, ale teď už je to dlouhé i pro nás. Pořád doufám, že se brzy dostanu domů do Maďarska. Pokud se hranice neotevřou, pokusím se to řešit přes ambasádu," vypráví. „Ale celé se to snažím brát tak, že mám teď čas na sobě pracovat. Zlepšovat se. To mě udržuje v pozitivní náladě."