Vybojovala sedmnáct zlatých z mistrovství světa, ale přesto se pořád bojí na start

Konkurence je obrovská, rozhodují desetinky. Důležité je mít dobrý pocit z jízdy, a pak prostě uvidíme, jestli můj výkon bude stačit na medaili. Je těžké něco předvídat. Každopádně myslím, že v sobotním závodě na pět kilometrů jsou moje šance na stupně vítězů větší.

Rozhodně. Vždyť právě tady jsem s rychlobruslením vlastně začínala. Tehdy ještě na otevřené dráze. Pokaždé je zde skvělé publikum, mám ráda prostředí kolem Inzellu. Cítím se tu fajn.

Myslím, že se čím dál tím víc bojím nastoupit na start. Čím jsem starší, řeším každý detail. Kolikrát mi týmová kolegyně Nikola Zdráhalová říká, abych se trošku uklidnila, protože začínám být nepříjemná. Stačí aby něco trošičku nebylo podle plánu a hned jsem nastartovaná. Řeším, jestli budu startovat z velké zatáčky, zda budu finišovat do malé. Strachuji se, aby vše proběhlo bez problémů při střídání drah. Jakou budu mít soupeřku. Kolikrát jde vlastně o úplné blbosti.

Od mistrovství Evropy ve víceboji v italském Collalbu, kde jsem získala stříbrnou medaili. Uklidnila jsem se, že sezona nebude bez placky. Navíc mě nic nebolí. Jedu deset, dvanáct či dvacet kol a jsem v pohodě. Jasně, bolí mě nohy, ale to je přirozené. Záda či koleno, s nimiž jsem měl v minulosti trable, jsou v pohodě, což je pro mě nejdůležitější.

Moc si toho nepamatuji. Měla jsem červenou kombinézu s vlajkou. V realizačním týmu nebyl kromě trenéra Petra Nováka nikdo. Zastal všechnu práci. Dnes mám k dispozici masérku, fyzioterapeuta, lékaře...

Určitě. Snažím se o sebe více start. A jak mám širší realizační tým, pořád mi připomínají, abych si odpočinula, šla na masáž... Každý den si připadám, jako bych byla někde ve wellnessu. Cítím se honosně, že se o mě někdo stará. Je to super.

Ne, tam je vše pořád více méně stejné. Jak se cítím zdravotně v pohodě, tak už jsem se dostala do fáze, kdy se musím spíše krotit. Otrnulo mi, nic mě nebolí a nejraději bych si pořád přidávala.