Mr. Ironman. Pomáhá mi, že jsem chronicky podtrénovaný, usmívá se český král

Musím přiznat, že to úplně neprožívám. To číslo přišlo samo. Propracoval jsem se k němu, protože rád závodím a tyhle distance mi vyhovují. Nikdy nebyl můj cíl udělat sto nebo dvě stě Ironmanů. Pořadatelé to ale věděli, měl jsem to připomenuté na startovním čísle, v cíli jsem dostal speciální finišerské tričko a dort s motivem dvoustovky. Bylo to všudypřítomné. Finiš jsem ale neprožíval odlišně než při jiných závodech.

Čtvrté místo beru trochu jako neúspěch, protože jsem na Wintermanu v minulosti dvakrát vyhrál. Současně jsem ale nečekal, že bych mohl zvítězit, protože jsem předchozí dva víkendy absolvoval dva extrémně těžké závody. Nakonec mě spíš překvapilo, že jsem byl tak dlouho schopný tvrdit muziku a bojovat o bednu.

Právě ty první si pamatuji hodně dobře. Poprvé jsem se odhodlal v roce 1998 v Račicích a o rok později jsem jel závod světového seriálu Ironman v Austrálii a následně ME v Nizozemí. Byl to zdánlivě nemožný skok z krátkých olympijských tratí přímo na Ironmana, ve všech jsem ale uspěl. V Račicích jsem vyhrál a kvalifikoval se na mistrovství světa v dlouhém triatlonu, v Austrálii jsem pak při svém prvním startu mezi profesionály vybojoval místo na Havaji a na ME jsem bral stříbro v českém rekordu 8:04 hod., který pak vydržel asi 15 let.

Co se týká triatlonu, tak ne. Závod na Havaji má největší auru, je to rodiště triatlonu. Olympijské a další distance vznikaly až posléze, protože ironmanské vzdálenosti jsou pro formát olympiády příliš dlouhé. O důležitosti Havaje svědčí i fakt, že sem směřují olympijští vítězové a mistři světa, kteří chtějí dosáhnout úspěchu i v Koně.

Podle mých informací má jeden Kanaďan ještě větší sbírku a snaží se stanovit rekord. Závody ale nechodí naplno, jen dokončuje v limitu. Prostě sbírá starty a cílem probíhá za 15-17 hodin. Já jsem se o takovou sbírku nikdy nesnažil a jeho čísla nesleduji.

Nebyla. Dostávám dotazy, kdy bude třetí stovka. To ale vůbec neřeším. Dokud mě to bude bavit a zdraví dovolí, tak budu dál závodit, ale nemám před sebou žádnou takovou metu. Kdybych chtěl počet maximalizovat, tak bych nekombinoval Ironmany s ultraběhy, Ultramany... Nechci kvůli nějakému číslu závody jen dokončovat. To by mě nebavilo. Chci závodit, bojovat o vítězství v každém z nich!

...a oslavil jsem je stylově startem na Ultramanu v Račicích. (smích)

Nebyl to cíl. Chtěl jsem vyhrát, nicméně po prvních dvou vydařených dnech bylo jasné, že mám na rekord našlápnuto. Před posledním dnem jsem mrknul na časy a ukázalo se, že musím zaběhnout dvojmaraton pod 7:07 hod. V tu chvíli se to stalo prioritou číslo jedna. Od startu jsem nasadil tempo pod pět minut na kilometr a snažil se ho udržet po celý běh.

Zjednodušeně řečeno, moc to neprožívat. (smích) Znám spoustu lidí, kteří se vrhli na Ironmana a pohltilo je to tak, že nedokáží dělat a myslet na nic jiného. Trénují ráno před prací, do večera po práci. Tenhle přístup je ale po dvou třech letech semele. Mají problémy v zaměstnání, v rodině, rozvádí se, ztratí práci. Já to mám celý život nastavené tak, že prioritou je rodina. I za cenu toho, že jsem nikdy nestihl odtrénovat to, co jsem chtěl. Dalo by se říct, že jsem chronicky podtrénovaný. (smích) Ale díky tomu neznám únavové zlomeniny, přetrénování, nemusel jsem si dát kvůli nějakému zdravotnímu problému delší pauzu než týden. A když zrovna nesedím na kole, žiju normální rodinný život. Nemusím dokola rozebírat svůj poslední trénink nebo závod a že mě na 50. km cyklistiky píchlo v koleni.

Je to jen o hlavě a o zdraví. Dnes známe případy, kdy Ironmana dokončí i borci kolem osmdesáti let. Limit sedmnácti hodin není pro někoho, kdo měl v době nejvyšší výkonnosti potenciál pod 11 hodin, překážkou ani v pozdějším věku. Možná to nebude dlouho trvat a dočkáme se devadesátiletého železného muže.