Hlavní obsah

Pokorný byl u zrodu. I proto kance nechce pohřbít

Praha

Velitel plzeňské Dukly Bohumír Pokorný byl u zrodu střelecké disciplíny běžící terč u nás. Teď mu láme srdce, že by měl být u jejího konce.

Foto: Karel Felt, Právo

Nejúspěšnější český střelec na běžící terč Miroslav Januš

Článek

„Je to celý můj život. Neumím si představit, že běžící terč skončí. Vypadá to s námi špatně, ale ještě žijeme, nevzdáváme se. Dokud to půjde, budu ho držet při životě. Nechci se dožít vyhynutí kanců v Čechách," řekl jasně. A proč kanci nebo kancaři? „Nehledejte pod tím nic erotického... Dříve se střílelo na terče, které tvořila silueta divočáka z boku, s desítkou v místech, kde má přibližně srdce," vysvětlil.

V roce 1972 se běžící terč na 50 metrů objevil poprvé v programu olympijských her v Mnichově. „Myšlenku zavést disciplínu i u nás začal realizovat plzeňský trenér Vladimír Stibořík někdy o dva roky později. Byla nás hrstka. První medaile, kterou jsme tehdy získali, byl bronz družstva z mistrovství Evropy 1981 v Miškolci. No a později se začaly doslova sypat. Až jsme si toho kolikrát nevážili a chtěli ještě víc," zavzpomínal Pokorný.

Kanci byli vždycky skvělou partou. Uměli posedět, bavit se i popít, zejména když Pokorný vzal do ruky harmoniku a Miroslav Januš usedl k bicím. Sem tam se někdo přidal s kytarou nebo jiným hudebním nástrojem.

Dobrá parta je základ

„Dobrá parta je základ. Nás nikdy nebylo moc. Problém je, že se terč hýbe, a dost rychle. Musíte mít nohy vrostlé do země, ale jinak ohebné tělo a reakci legendárních kovbojů z westernů. I když máte dalekohled, není lehké trefit mrňavou desítku. Jenže tahle disciplína léta vozila medaile z velkých akcí. Je jich kolem pěti stovek, z toho dvě z olympiád a bezmála stovka zlatých. Takovou kolekcí se nemůže pochlubit nikdo na světě," vzpomínal Pokorný.

Pro zajímavost: na 50 metrů urazí terč vzdálenost deseti metrů za pět sekund v pomalých a za poloviční čas při rychlých bězích, pak zmizí. A v téhle rychlosti je nutné trefit desítku o průměru šesti centimetrů. Ve vzduchovce na deset metrů je „okno" široké jen dva metry. Časy jsou sice stejné, ale desítka má průměr jen 5,5 milimetru. Není divu, že se do téhle disciplíny nikdo nehrnul. „Trefit živého divočáka je mnohem snazší," konstatoval Pokorný.

Jako závodník nebyl hvězdou. „Mám jeden bronz z družstev, ale jako trenér jsem zažil nejúspěšnější období," přiznal. Sedm či osm medailí bylo normou. Dokonce senioři s juniory soutěžili, kdo jich získá víc. Na mistrovství světa 1994 v Miláně vyhráli Pokorného senioři 8:7 nad juniory Bohumila Němečka, jeho velkého souputníka a kamaráda.

Čeští střelci vládli světu, ale na olympiádách jim pšenka nekvetla. Tedy co do zlatých „klasů". V roce 1992 přivezl Račanský bronz z Barcelony a Januš kov stejné hodnoty o čtyři roky později z Atlanty. Když po Aténách 2004 vypadl běžící terč z olympijského programu, nastal jeho soumrak. Český střelecký svaz od něj dal ruce pryč. Držela a drží ho Dukla, protože je pořád zárukou medailí, i když poslední roky už zůstali jen tři kanci. Po letošním MS a odchodu Nikla pak zbyli jen Januš a Jonáš. Poslední dva kanci v Čechách...

Reklama