I koně mají své dny, říká parkurová šampiónka Zelinková

Jde o největší mezinárodní závod v Česku a člověk chce, aby doma vše fungovalo a před publikem se předvedl co nejlépe. Světový pohár v Olomouci je perfektně zorganizovaný, mítink je na opravdu vysoké úrovni. Řadím ho mezi jedny z nejdůležitějších startů v sezóně.

Ano, ta je naprosto unikátní. Minulé dva ročníky byly skvělé a já věřím, že tomu tak bude i letos. Fanoušci jsou úžasní.

Beru s sebou tři starší do větších soutěží a dva mladé na zkušenost. Denně pojedu asi tři, čtyři soutěže. Každý kůň by měl závodit třikrát během víkendu, čeká mě tedy plus minus patnáct parkurů za čtyři dny.

Sedí mi ti, kteří mají dost energie a chuť spolupracovat, takže je můžu spíš regulovat než o něco prosit. Tím, že jsem žena a nemám tak velké fyzické možnosti, musím mít koně na své straně. Prostě mám ráda ty, kteří bývají dobře naladěni. Takové jako jsem já (smích).

Stát se to může, koně mají stejně jako lidé svoje dny. U nás ve stáji ale působí tým profíků, kteří je znají a vědí, co je nejlépe naladí a jak se dají udržet v dobré náladě. Když se ale koni nechce, musíte doufat, že ta nálada není zas až tak zlá, aby s váma nespolupracoval. Protože nic jiného než doufat vám stejně nezbývá (úsměv).

Je fakt, že chlap má větší stisk nohou. My ženy se musíme spoléhat především na náš cit, něžnost a soulad s koněm (smích).

Bičík používám opravdu výjimečně, a to především jako motivační nástroj. K účelu trestání je pro mě tabu.

Teď Caleri, jenž je mým dlouhodobě nejlepším koněm. Mojí srdeční záležitostí je Lucas Ninja, se kterým jsem absolvovala své první mistrovství Evropy seniorů. Už ho mám ve stáji šest, sedm let. Je to takový můj kamarád. I když... Ve stáji mám koně, které mám všechny ráda, u mě to bez určitého vztahu nejde. Snažím se být kamarádkou se všemi.

Koně jezdíte každý den, denně mu věnujete péči tři, čtyři hodiny. A to všechno kvůli dvěma minutám, které pak na parkuru strávíte. Já vidím jako nejpodstatnější věc koně velmi dobře znát a umět ho motivovat. Každý pohyb, každý zlomek vteřiny musíte mít promyšlený, kůň by měl bojovat s vámi a ne proti vám. To je pro mě kouzlo a zároveň i obtížnost parkurového sportu.

Na obou. Musíte mít koně, který chce překážku skočit čistě a jezdce, jenž ho k té překážce správně přivede. Musí mu ukázat místo odskoku, aby čtyřnohý parťák věděl, jestli je skok široký, úzký, vysoký nebo malý. Navíc skoky se liší všemožným průčelím, mají jinou vizáž. To vše závisí na jezdci.

V případě parkuru je maximální výška 160 centimetrů. Ale existuje i soutěž skoku do výšky, které já zrovna nejsem velkým zastáncem, tam je rekord snad někde okolo 220 centimetrů.

Jako každý jiný sport. Když jezdíte na lyžích a spadnete, taky si natlučete. Jde o to nebezpečí minimalizovat a dodržovat ty základy bezpečného ježdění a bezpečného sportu.

Naši čtyřnozí sportovci mají více preventivní péče než my jezdci. Starají se o ně fyzioterapeuti, speciální ortopedi, mají vodní tréninky, masážní deky... Dělá se maximum pro to, aby byli opravdu top fit. Koně závodí dva víkendy v měsíci, což je hodně, navíc lítají po celém světě - jeden mítink závodí v Šanghaji, další ve Vídni. Zranění se stávají jak u dvounohých, tak i u čtyřnohých závodníků, ale parkur je v tomhle ohledu velmi, velmi šetrný. Myslím, že zranění je neporovnatelně méně než třeba u dostihových závodů.

Dělám to dost dlouho, a když se snažíte, tak se uživit dá.