V pětadvaceti se cítí starý. Tělo dostává záhul, člověk je rozbitý, líčí judista Krpálek

Mělo to něco do sebe. Měl jsem to kousek na trénink, pak jsem si šel lehnout, dvakrát jsem se najedl a šel spát… Ale určitě bych neměnil. Čekáme rodinu, volné chvíle trávím v garáži nebo na zahrádce. Já vyrůstal vlastně na vesnici, kde jsem od rána do večera něco dělal a hrozně mě to bavilo. Na Folimance to dřív byla taková hezká nuda, ale tohle mě naplňuje víc.

U juda je to hrozně znát. Jsme sport, který není letní ani zimní, jedeme celoročně. Do toho příprava, kdy člověk jede třeba na měsíc do Japonska, kde dře na maximum. Tělo dostává záhul, je těžké se dávat do kupy. Už nějaký rok říkám, že se cítím starej a mám problémy vylézt z postele. Hlavně po kempech nebo turnajích, kdy člověk absolvuje pět šest zápasů, je další dny hodně rozbitej. Snad to ještě nějaké roky půjde.

Většinou se končí kolem třicítky, ale jsou i výjimky. Na minulé olympiádě byl v mé kategorii Izraelec, kterému bylo šestatřicet a byl úřadujícím mistrem Evropy, žádné ořezávátko. Většinou techničtí judisti vydrží déle než ti siloví.

Máme na Folimance jednoho judistu, kterému je padesát a v mých letech jezdil po největších soutěžích. A pořád se chodí prát, což absolutně nechápu. Kolikrát je tu častěji než ti mlaďoši a pomalu je mlátí. Má můj obdiv, to u mě nehrozí, že bych se v padesáti pral s mladými.

Málokdy. Většinou je člověk rozbitej, jak do toho dává maximum. Možná teď po mistrovství Evropy, když jsem prohrál v prvním kole, ale to se zase člověk probudí naštvanej…

Měl jsem doporučení, na ně většinou dám. A tehdy to zabralo. S prstem jsem měl problém dlouho, byl vykloubený a oteklý, u juda přitom prsty dost potřebujeme. Absolvoval jsem zábaly i masti, které akorát dost smrděly, když jsem někam šel… (úsměv) Dost mi to pomohlo před mistrovstvím světa, které jsem nakonec vyhrál.

Každý rok, minimálně na dva týdny, vloni jsem byl třikrát, letos na podzim si dám pauzu, tak to bude míň. Jezdíme na univerzitu, kde trénuje jejich nároďák. Je to náročné, ale jezdím tam rád. Když hodí oni mě, zasmějou se, když hodím já je, taky se zasmějou a pereme se dál. Berou mě jako jednoho z nich, před sedmi lety mi nabídli, abych tam studoval.

Dlouho jsem nad tím nepřemýšlel. Tenkrát by mě rodiče asi nechtěli moc pouštět a teď už to nepřichází v úvahu. Mě by bavilo tam makat. Ale neumím si představit celou dobu žít v jejich mentalitě a prostředí. Už jen to, jak je tam všechno malé, přijde mi to stísněné. Já mám rád volnost a místo.

Právě že ne vždycky. Až mě překvapilo, kolik je tam vysokých Japonců, někteří i vyšší než já. A když nejsou vysocí, jsou dost širocí.

Když chtějí vystudovat, musejí si tím projít. Ale oni mají judo už od základních škol. Když jsem viděl videa z mistrovství univerzit, má obrovskou úroveň. To si v Evropě neumím představit.

Určitě. Základna je tam tak obrovská, že kdybych vzal desátého nejlepšího Japonce, získával by medaile na grandslamech.

Hlodá to dlouho. Zvlášť když vím, že jsem udělal chybu.

To určitě ne. Nejsem ten, kdo by šel do hospody, řekl si, že na to kašle a příště to vyjde. Spíš bych se vždycky nejradši zavřel do posilovny a trénoval o to víc, aby se porážka neopakovala. Ale to samozřejmě není vždycky ideální, lepší je příčiny probrat s trenérem.

U toho si odpočinu hodně. Člověk úplně vypne, nemyslí na judo… Teď už na to není tolik času, ale dřív jsem měl na chalupě veterány. Hrabal jsem se v nich, opravoval jsem je a hrozně mě to bavilo. Dokonce jsem jako malý chtěl jít na automechanika. Myslím, že bych neměl problém dát dohromady rozebranou motorku.

Chtěl bych si dát aspoň měsíc úplně volno, jindy máme maximálně čtrnáct dnů, a pak bych startoval až v roce 2017. A mám další motivaci – jít do těžké váhy, tak bych chtěl nabrat hmotu. Uvidíme, jak to půjde, kdybych měl jen 105 kilo, tak to nemá cenu…

Jednak odpadne shazování a nebudu muset hubnout, což je pro tělo zátěž. A je to zase výzva dokázat něco dalšího. Prostě to chci zkusit, zatím se mi tam dařilo. Sice je tam jeden soupeř, který dlouho nebyl poražený (Teddy Riner), ale chtěl bych natrénovat natolik, abych se mu vyrovnal a trochu mu zatopil. I zahraniční trenéři mi říkali, ať to zkusím, že jsem jediný, kdo by mohl Rinerovi konkurovat. Akorát má teď o 45 kilo víc, a to ve svalech, ne v tucích.