Rubriky:

Ostatní

V pětadvaceti se cítí starý. Tělo dostává záhul, člověk je rozbitý, líčí judista Krpálek

16. června 2016 20:22 - Praha

Před čtyřmi lety bydlel na pražské Folimance, na tréninky mohl chodit v pantoflích a byl bezstarostným svobodným mládencem. Teď už judista Lukáš Krpálek bydlí ve svém, je ženatý a v nejbližších týdnech čeká syna. A také je od olympiády v Londýně, kde skončil sedmý, bohatší o jedno světové zlato a dvě evropská.

 

Vít Šimánek, ČTK

Mohl se člověk lépe soustředit na judo, když takřka nic jiného řešit nemusel?

Mělo to něco do sebe. Měl jsem to kousek na trénink, pak jsem si šel lehnout, dvakrát jsem se najedl a šel spát… Ale určitě bych neměnil. Čekáme rodinu, volné chvíle trávím v garáži nebo na zahrádce. Já vyrůstal vlastně na vesnici, kde jsem od rána do večera něco dělal a hrozně mě to bavilo. Na Folimance to dřív byla taková hezká nuda, ale tohle mě naplňuje víc.

Občas o sobě říkáte, že už se cítíte starý, přitom je vám pětadvacet let. Kdy vás tyhle pocity zmáhají?

U juda je to hrozně znát. Jsme sport, který není letní ani zimní, jedeme celoročně. Do toho příprava, kdy člověk jede třeba na měsíc do Japonska, kde dře na maximum. Tělo dostává záhul, je těžké se dávat do kupy. Už nějaký rok říkám, že se cítím starej a mám problémy vylézt z postele. Hlavně po kempech nebo turnajích, kdy člověk absolvuje pět šest zápasů, je další dny hodně rozbitej. Snad to ještě nějaké roky půjde.

Jak dlouho se dá dělat judo na vrcholné úrovni?

Většinou se končí kolem třicítky, ale jsou i výjimky. Na minulé olympiádě byl v mé kategorii Izraelec, kterému bylo šestatřicet a byl úřadujícím mistrem Evropy, žádné ořezávátko. Většinou techničtí judisti vydrží déle než ti siloví.

První olympijská vzpomínka
„Já jsem jako malý sledoval hlavně zimní olympiády, samozřejmě jsem koukal na hokej, který mě hodně bavil, vybavuju si, jak jsme ve škole sledovali Nagano. Letní olympiády mě dřív tolik nebraly, začal jsem je sledovat asi až od Atén, kdy už jsem se díval i na judo. Peking už jsem pak samozřejmě sledoval detailněji.“

Když pak potkáváte bývalé judisty kolem čtyřicítky, padesátky, jsou na nich znát roky vrcholové kariéry?

Máme na Folimance jednoho judistu, kterému je padesát a v mých letech jezdil po největších soutěžích. A pořád se chodí prát, což absolutně nechápu. Kolikrát je tu častěji než ti mlaďoši a pomalu je mlátí. Má můj obdiv, to u mě nehrozí, že bych se v padesáti pral s mladými.

Když se vám turnaj povede a vítězíte, stane se, že jste druhý den úplně fit?

Málokdy. Většinou je člověk rozbitej, jak do toho dává maximum. Možná teď po mistrovství Evropy, když jsem prohrál v prvním kole, ale to se zase člověk probudí naštvanej…

Se zraněným prstem jste navštěvoval i léčitele. Často využíváte alternativních metod?

Měl jsem doporučení, na ně většinou dám. A tehdy to zabralo. S prstem jsem měl problém dlouho, byl vykloubený a oteklý, u juda přitom prsty dost potřebujeme. Absolvoval jsem zábaly i masti, které akorát dost smrděly, když jsem někam šel… (úsměv) Dost mi to pomohlo před mistrovstvím světa, které jsem nakonec vyhrál.

Zmínil jste se o tréninkových kempech v Japonsku. Jak často tam jezdíte?

Každý rok, minimálně na dva týdny, vloni jsem byl třikrát, letos na podzim si dám pauzu, tak to bude míň. Jezdíme na univerzitu, kde trénuje jejich nároďák. Je to náročné, ale jezdím tam rád. Když hodí oni mě, zasmějou se, když hodím já je, taky se zasmějou a pereme se dál. Berou mě jako jednoho z nich, před sedmi lety mi nabídli, abych tam studoval.

Váhal jste nad nabídkou?

Dlouho jsem nad tím nepřemýšlel. Tenkrát by mě rodiče asi nechtěli moc pouštět a teď už to nepřichází v úvahu. Mě by bavilo tam makat. Ale neumím si představit celou dobu žít v jejich mentalitě a prostředí. Už jen to, jak je tam všechno malé, přijde mi to stísněné. Já mám rád volnost a místo.

Asiati bývají obecně menší.

Právě že ne vždycky. Až mě překvapilo, kolik je tam vysokých Japonců, někteří i vyšší než já. A když nejsou vysocí, jsou dost širocí.

Na univerzitách, kam jezdíte, mají judo jako studijní obor?

Když chtějí vystudovat, musejí si tím projít. Ale oni mají judo už od základních škol. Když jsem viděl videa z mistrovství univerzit, má obrovskou úroveň. To si v Evropě neumím představit.

O to víc si ceníte, když pak dokážete i japonské judisty porážet?

Určitě. Základna je tam tak obrovská, že kdybych vzal desátého nejlepšího Japonce, získával by medaile na grandslamech.

Když jste naopak vy tím poraženým, jak dlouho se výsledkem zápasu užíráte?

Hlodá to dlouho. Zvlášť když vím, že jsem udělal chybu.

Co pomáhá? Uzavřete se do sebe, nebo si jdete vyčistit hlavu třeba na pivo?

To určitě ne. Nejsem ten, kdo by šel do hospody, řekl si, že na to kašle a příště to vyjde. Spíš bych se vždycky nejradši zavřel do posilovny a trénoval o to víc, aby se porážka neopakovala. Ale to samozřejmě není vždycky ideální, lepší je příčiny probrat s trenérem.

Co vaše oblíbené rozebírání motorek? U něj si hlavu nevyčistíte?

U toho si odpočinu hodně. Člověk úplně vypne, nemyslí na judo… Teď už na to není tolik času, ale dřív jsem měl na chalupě veterány. Hrabal jsem se v nich, opravoval jsem je a hrozně mě to bavilo. Dokonce jsem jako malý chtěl jít na automechanika. Myslím, že bych neměl problém dát dohromady rozebranou motorku.

Jaké máte plány po olympiádě? Mluvil jste o pauze od juda…

Chtěl bych si dát aspoň měsíc úplně volno, jindy máme maximálně čtrnáct dnů, a pak bych startoval až v roce 2017. A mám další motivaci – jít do těžké váhy, tak bych chtěl nabrat hmotu. Uvidíme, jak to půjde, kdybych měl jen 105 kilo, tak to nemá cenu…

V čem je lákavé opouštět kategorii, v níž se vám tak daří?

Jednak odpadne shazování a nebudu muset hubnout, což je pro tělo zátěž. A je to zase výzva dokázat něco dalšího. Prostě to chci zkusit, zatím se mi tam dařilo. Sice je tam jeden soupeř, který dlouho nebyl poražený (Teddy Riner), ale chtěl bych natrénovat natolik, abych se mu vyrovnal a trochu mu zatopil. I zahraniční trenéři mi říkali, ať to zkusím, že jsem jediný, kdo by mohl Rinerovi konkurovat. Akorát má teď o 45 kilo víc, a to ve svalech, ne v tucích.

Lukáš Krpálek
Narozen: 15. listopadu 1990 v Jihlavě
Kategorie: do 100 kilogramů
Trenér: Petr Lacina
Klub: USK Praha
Úspěchy: mistr světa z Čeljabinsku 2014, bronzový z MS v Rio de Janeiru 2013 a Paříži 2011, mistr Evropy z Budapešti 2013 a Montpellieru 2014, vicemistr Evropy a stříbrný z Evropských her v Baku 2015, vítěz universiády z Kazaně 2013 (v kategoriích do 100 kg i bez rozdílu vah), juniorský mistr světa z Bangkoku 2008 a Paříže 2009, juniorský mistr Evropy z Varšavy 2008, juniorský vicemistr Evropy z Jerevanu 2009, mistr Evropy do 23 let z Prahy 2012, vítěz Grand Slamu v Tokiu 2013 a Paříži 2013
Stav: ženatý, manželka Eva
Vzdělání: vyučený truhlář
Záliby: rybaření, motorky, jízda na kole, posilovna
Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Ostatní

Filtr článků - Ostatní