Kůň mi dává nohy, říká úspěšná paralympička Vištalová

Všechno začalo ve třech letech v rámci hiporehabilitace. „Doporučil mi ji praktický lékař, že zlepší můj fyzický stav a navíc má kontakt se zvířetem pozitivní vliv i na psychiku," vypráví nyní 21letá Anastasja.

Byla to láska na první pohled. Velká zvířata tříleté dívence strach nenaháněla ani v nejmenším. „Já koně vždycky milovala," potvrzuje Anastasja a maminka Olga doplňuje: „Nejoblíbenější hračky, které jako malá měla, byli vždycky koně. Takže když je viděla naživo, nemohla jsem ji ze stáje vůbec dostat. Místo čtvrt hodiny jsme tam strávili hodinu, musela si pohladit každého koníka. Přitom v rodině k nim nikdo nikdy žádný vztah neměl..."

Až do třinácti let zůstávalo víceméně u zdravotního ježdění. „Jenže pak mi na plavání kamarádka vozíčkářka prozradila, že na koni jezdí sama, aniž by ji někdo vodil. A to já jsem samozřejmě chtěla taky," líčí Nasťa.

Hned začala zjišťovat, jestli by se rovněž mohla svézt sama, ovšem tak jednoduché to nebylo. „V hiporehabilitačním středisku mi řekli, že jelikož nedokážu používat nohy a mám tudíž špatnou rovnováhu, tak si nikdo nevezme na triko, kdybych třeba spadla a můj zdravotní stav se zhoršil. Tak jsem propadla do hysterie, že na koni jezdit chci a že to v žádném případě nelze jinak."

Rodiče Anastasju vybídli, ať pro splnění svého snu něco udělá a zjistí si nějaké možnosti sama. „Asi čekali, že nic nenajdu a že mě to po třech dnech přejde," směje se.

Byl to mylný odhad. „První, co mi z internetu vyskočilo, byla nabídka jezdectví pro handicapované, a navíc v blízkosti bydliště. Mamka se divila, jenže slib byl slib, tak tam musela zavolat."

Telefonát byl pozitivní. „Řekli, ať přijedu na soustředění pro handicapované, že projdu prvotní klasifikací, zařadí mě do skupiny podle mého handicapu a hned další týden můžu začít jezdit," popisuje Nasťa.

Po čtrnácti dnech trenérce vítězoslavně oznámila, že vozit se jen tak po jízdárně ji nebaví, a ptala se, jestli existují nějaké závody. „Trenérka vykulila oči, ale zrovna o víkendu byly jedny pro začínající jezdce, kde byla zařazena i paradrezura, tak jsem na ně vyrazila."

Čekáte teď pohádkové rozuzlení o nováčkovi, který hned všem vytřel zrak a zvítězil? „Skončila jsem poslední," uvádí vše na pravou míru Anastasja. Kdo by však odhadoval, že na paradrezuru zanevře, byl by zase na omylu. Něco vzdávat prostě není její styl. „Naopak. Pro mě to byl impulz, abych nepřestávala, abych se tomu opravdu začala věnovat závodně a zlepšovala se."

Ještě v tom samém věku jela své první mistrovství republiky, v Ceně Zuzky pro začínající nebo nezařazené jezdce skončila třetí. Hned následující rok už nechtěla závodit jen ve své věkové kategorii a na českém šampionátu brala první medaili mezi dospělými. „A v patnácti jsem rekordně mezi nimi získala zlato," prozradí.

Další historické milníky na sebe nenechaly dlouho čekat. Jako první Češka vyhrála mezinárodní závody nejvyšší kategorie, když loni triumfovala v nizozemském Genemuidenu, jako první reprezentovala v paradrezuře i na paralympiádě, v Riu skončila na 16. místě.

„Ale hlavně to byl můj zatím největší zážitek, a to nejen po sportovní stránce," vrací se studentka práv ve vzpomínkách pod brazilské slunce. „I kdybych se dostala na další paralympiády, tak první je prostě jen jedna, nikdy na ni nezapomenu."

A jak je u ní zvykem, výsledek ji motivoval k ještě většímu úsilí, ráda by nyní pronikla v paradrezuře do nejužší špičky. První příležitost k tomu bude mít na přelomu března a dubna ve francouzském Deauville, v srpnu ji pak čeká mistrovství Evropy ve Švédsku.

„V tréninku jsme se teď zaměřovali především na drezurní úlohy, protože se od 1. ledna změnily. Mezinárodní jezdecká federace je velice ztížila, protože v mé skupině je spousta závodníků, kteří vykazují solidní výsledky. Tak aby se to promíchalo a jezdci se trochu oddělili," vysvětluje česká reprezentantka a doplňuje: „Právě jsme dodělali volnou sestavu na novou hudbu. Budu jezdit na Popelku, tak jsem zvědavá, co si o tom budou zahraniční rozhodčí myslet."

Prvním testem bude již zmiňované klání v Normandii, Anastasja si však žádné konkrétní cíle na umístění nedává. „Vůbec totiž nemám tušení, jaká bude konkurence, kdo vlastně přijede. Ale určitě se budu snažit o co nejlepší výkon a výsledek," slibuje. „Rozhodně bych se chtěla dostat do finále, což je právě volná sestava. To by byl určitě úspěch," dodává.

Totéž platí i pro kontinentální šampionát. V Göteborgu to pro ni bude třetí mistrovství Evropy (jedno vynechala kvůli úrazu), na obou zatím skončila na patnáctém místě.

„V roce 2015 to bylo trochu smolné. Byl to můj teprve druhý mezinárodní start ve skupině 1 (nejtěžší handicap) poté, co jsem byla překlasifikována, navíc jsem měla nového koně. To jsme ani nemohli říct rozhodčím, protože by nepochopili, jak si někdo může do nejtěžší skupiny vzít koně, který nikdy předtím neměl handicapovaného jezdce na hřbetě, a jet s ním po dvou měsících na mistrovství Evropy. Mysleli by si, že je to bláznovství," směje se Anastasja.

Jenže to je přesně ona. Co někomu zní jako bláznovství, pro ni je výzva. „Jo, jsem hodně tvrdohlavá a cílevědomá. Když si něco umanu, a nejen v paradrezuře, tak si za tím jdu. A nikdy se nevzdávám," přiznává.

I proto se jí neustále daří posouvat hranice. Ale na ježdění se jí ještě víc než posouvání rekordů zamlouvá jiná věc. „Líbí se mi ten kontakt se zvířetem. Že tam člověk není jen sám za sebe, má k tomu parťáka, zvíře, které má svou hlavu, a ne vždycky vás poslouchá. A když vás poslouchá, tak jen proto, že vás má rádo a že to dělá pro vás. A já miluju ten pocit, když sednu na koně a cítím jeho nohy. Vždycky říkám, že kůň mi dává nohy. Nemůžu chodit jako zdraví lidé, ale na koni můžu být jako oni. Můžu jezdit jako oni, můžu závodit," říká Anastasja.