Článek
Pokud by žil Horváth v USA nebo třeba v Rusku, byl by sportovní hvězdou první kategorie. V Česku si musí ještě počkat. Box není fotbal, hokej. Navíc, chce to velkou ránu, aby fanoušci zbystřili.
Pokud v ruském Čeljabinsku uspěje a porazí Kurbanova, domácí hvězdu s bilancí 11 vítězství (z toho 9 KO) – žádná porážka, s velkou pravděpodobností dostane možnost vyzvat držitele titulu mistra světa organizace WBO v lehké střední váze.
Horvát si svůj sobotní zápas zasloužil třemi obhajobami, z nichž ta poslední jej vynesla zatím nejvýše. V březnu v pražské hale Královka porazil Němce Arthura Hermanna a stal se mistrem Evropy organizace WBO. „Ale pořád cítím, že nejsem tam, kde bych měl být," říká boxer, který chce více, touží nahoru. Ten pocit zná, poznal ho, když skončil jako mladý kluk na ulici.
Z ringu na ulici. A zase zpátky
Do boxerské tělocvičny poprvé přišel ve svých 12 letech. Viděl, jaká je to dřina a jak se ostatní mlátí do hlavy, tak zase brzy zmizel. Zkoušel poté různé sporty, třeba házenou a populární fotbal. „Ale měl jsem vedle sebe bráchu, který boxoval, sílil a byl úspěšný. Pořád mě provokoval, ať jdu také dělat sport pro chlapy," vzpomíná.
Mezi provazy se proto brzy vrátil. A trenéři rychle poznali, jaký talent mezi sebou mají. Už v 16 letech byl Horváth v reprezentaci. Jenže pak přišel zlom. „Když jsem se nekvalifikoval na olympijské hry do Pekingu, přerušil jsem kariéru. Začalo tím hodně špatné období. Dva roky jsem nic nedělal. Chvíli jsem byl dokonce na ulici. Rodina se mě snažila podporovat, ale já o to nestál a chtěl jsem si poradit sám," líčí chomutovský rodák. „V hloubi duše jsem ale cítil, že jsem něco nedokončil. Jako kdybych věděl, že mám být na vrcholu, ale nejsem tam."
K boxu se proto vrátil
Velkým zlomem v jeho kariéře bylo pozvání do nově vzniklého týmu Qwert Boxing z Plzně, který na něho vsadil jako na hlavního koně. Díky tomuhle týmu se mohl pustit do přípravy naplno a začít se soustředit jen na sport.
Ve 34 letech věří, že vrchol jeho kariéry teprve přijde. „Mně ale nejde o to, abych se stal hvězdou. Nejde mi ani o peníze. Kdybych to dělal jen kvůli nim, tak mi to za tu obrovskou dřinu nestojí," říká.
„Jde mi o to, abych byl dobrý člověk. Aby lidé věděli, že boxování, trénink, výhry i porážky jim dají to, že si budou v životě vědět rady. Že se díky tomu stanou lepšími lidmi. Že se vždycky budou mít na koho obrátit. A čím víc toho ve sportu dokážu, tím víc lidí mohu motivovat."
Možná už za pár hodin překročí pomyslnou čáru úspěchu. Možná někoho namotivuje. „Pořád cítím, že nejsem tam, kde mám být."
