Článek
„Byl jsem rozhodnutý skončit. Chtěl jsem studovat vysokou školu pedagogickou se zaměřením na sport," vzpomíná jednatřicetiletý rodák ze Zakopaného na začátek roku 2015.
Poslední závody absolvoval v polských barvách o pár měsíců dříve ještě před vánočními svátky. „Byl jsem s každým startem horší a horší. Měl jsem problémy s nominací na závody. Bylo mi sedmadvacet a místo, abych se zlepšoval, šel jsem výkonnostně dolů."
Tehdy jej oslovil Petr Novák, trenér Martiny Sáblíkové. „Připravovala se sama, potřebovala sparing partnera. Řekl jsem si, že bude fajn, ještě si o pár měsíců protáhnout život na oválu," vykládá Druszkiewicz.
V české tréninkové skupině pookřál. „Začátky byly těžké. Neuměl jsem jazyk, nerozuměl. Ale Martina i Nikola Zdráhalová mi hodně pomohly. Fascinovalo mě, že tým funguje jako rodina. Jeden pro druhého se obětuje. V Polsku byl přístup totálně odlišný. Každý hleděl jen na sebe, prostředí nebylo dobré," popisuje Druszkiewicz.
V Polsku chtěli za rychlobruslaře odstupné
Po měsících společných tréninků mu trenér Novák navrhnul, zda nechce změnit občanství a závodit za Česko. „Přišlo mi to jako přirozený vývoj. A jsem děsně rád, že jsem souhlasil," ujišťuje Druszkiewicz.
Zatímco doma našel podporu, ve sportovním prostředí musel čelit negativním reakcím z polské strany. „Hodně jsem si toho vyslechl. Odmítali se mnou komunikovat, hleděli na mě přes prsty. Zrazovali mě od mé volby. Bylo nemyslitelné, abych třeba přišel za polským fyzioterapeutem nebo masérem s prosbou o pomoc. A vrcholem bylo, když za mě polský rychlobruslařský svaz chtěl odstupné. To mi přišlo neuvěřitelné. Vždyť mě odepsali, odřízli. Byl jsem pro ně nepotřebný," nechápe ani s odstupem Druszkiewicz. „A taky na internetu jsem si přečetl pár hnusných věcí," posteskne si.
Jak se ale postupně zlepšoval, získával si respekt polské strany. „Když jsem bývalé kolegy začal porážet, začali se zase bavit a smát se," popisuje polský závodník v českých barvách.
S přibývajícími měsíci se nejen vracela chuť do rychlobruslení, ale i jednoznačné zlepšení. „Teprve v Česku jsem se stal skutečným profesionálem. Pod vedením Petra Nováka, po boku Martiny," přesvědčuje Druszkiewicz. „V polském týmu byla volnost. Měli jsme k dispozici fyzioterapeuty, dietology. Ale nebylo to moc důsledné. Když jsem přešel k Martině, všechno se změnilo. Připravuji se v super atmosféře, ale současně panuje disciplína," vykládá Druszkiwicz.
„Naučil jsem se, že než čumět do mobilu a počítače, je lepší odpočívat a soustředit se na tréninky, závody. Takže si vezmu knížku, nebo jdu vyvenčit psa. Někdo se tomu třeba směje, ale já na příkladu Martiny viděl, že to funguje. A říkal jsem si, že jestli vše může dodržovat ona, proč bych nemohl já," krčí rameny Druszkiewicz.
Občas si připadám jako těhotná ženská, přiznává Polák
„Když jsem zkusil nějakou změnu v Polsku, záhy jsem rezignoval. Tady mě okolí podpoří. Třeba ve stravování. Mám rád sladké a občas si připadám jak těhotná ženská, protože bych do sebe naházel všechno, co mi přijde pod ruku. Ale holky mě vždy usměrní. Držím se jídelníčku, neexistují přešlapy," ujišťuje Druszkiewicz.
Jako důkaz poukazuje na výsledky letošních prvních závodů spadajících do kalendáře mezinárodní rychlobruslařské federace. V neděli zajel v Inzellu čas, který by mu měl v případě zopakování při podnicích světového poháru garantovat start na zimních olympijských hrách v Pchjongčchangu. „Překonal jsem po osmi letech osobní rekord," rozplývá se s vidinou startu v Koreji.
Tam už bude reprezentovat Česko, byť vyřizování všech potřebných formalit se vleklo a na definitivní potvrzení ještě polský rodák čeká. „Občas jsem pochyboval, jestli se všechno stihne vyřídit. Ale snažil jsem se nepřipouštět si negativní myšlenky. Byl jsem trpělivý. Je mi jasné, že na úřadech všechno potřebuje čas. Hodně nám také pomohli lidé z ministerstva."
Každopádně po startech ve Vancouveru a v Soči by jeho účast na třetích hrách pod pěti kruhy nic nemělo zhatit. „Doufám, že se kvalifikuji. A vylepším osobní maximum," poukazuje Druszkiewicz na výsledky z minulých her. Ve Vancouveru i v Soči dojel na desetikilometrové trati čtrnáctý, na poloviční distanci byl třiadvacátý. „Chtěl bych pro Česko vybojovat pozici v první desítce," sní Druszkiewicz.
