Článek
Tenistka Petra Kvitová končí sezónu neobvykle brzy.
Vaše hodnocení uplynulých deseti měsíců je tedy jaké?
Myslím, že po tom všem, co se stalo loni, beru všechno pozitivně. Vyhrála jsem turnaj v Birminghamu na oblíbené trávě, což nikdo nečekal. Taky jsem uhrála dobrý výsledek na US Open. Jsem ráda, že jsem zpátky.
Takhle brzy jste ale už dlouho sezónu nekončila. Jaký z toho máte pocit?
Zažádala jsem - jako loňská vítězka - o divokou kartu na turnaj Elite Trophy do Číny, ale asi to dají domácí hráčce, takže už je asi opravdu konec. Určitě jsem ráda, že jsem se vrátila, pět měsíců jsem měla pauzu, ale to byla doba, která mi vzala spoustu energie. Sice se zdá, že je sezóna krátká, ale psychicky byla možná nejnáročnější v kariéře. Prožila jsem toho hodně, tyhle emoce mě už doufám nepotkají. Strach o to, jestli pohnu prsty, budu hrát tenis, jak ho budu hrát. Trochu jsem se věnovala škole, abych zaměstnala hlavu něčím jiným. Ale moje mentální kapacita teď na to není úplně nastavená. Ale být zpět v tom kolotoči nebylo jednoduché, hlavně zpočátku.
Kdy jste si řekla: Už jsem to zase já?
To necháme na trenérech. Birmingham bych takhle asi nepojala, spíš US Open, kde jsem hrála výborné zápasy, začala jsem se cítit dobře, sebedůvěra se trošku vrátila. To byl povedený turnaj pro psychiku.
Vypadáte vysmátá, to je recept na to, jak se vyrovnat s novými výzvami?
Myslím, že úsměv by nás s trenéry měl provázet po celou dobu. Měli bychom brát jako dar, že můžu hrát a nedělat si hlavu, z toho, co se někdy děje na krutu. I když se frustruju a necítím se dobře, kluci se mě snaží povzbudit a pomáhá i úsměv.
Ruka už se přibližuje stoprocentnímu stavu?
Lepší se. Pomalu, ale jistě, což je asi dobré znamení. Pan doktor Kebrle ze začátku říkal, že bude trvat rok až dva, než se to úplně ustálí. Do pěstičky je ještě daleko, pořád to není ono, jizvy ale měknou, pohyblivost je trochu lepší. Procenta nedokážu určit. Někdy si přijdu jako postižená. Sedím na večeři a snažím se to rozhýbat a něco s tím dělat.
Kde jste zažila po návratu největší emoce?
Asi bych řekla, že v Paříži na French Open. Pak taky po vítězství nad Muguruzaovou v New Yorku a vyhraném titulu.
V českém tenisovém světě se dějí nejrůznější rošády. Pokračovat ale podle všeho budete i v příštím roce s trenéry Jiřím Vaňkem a Davidem Vydrou, je to tak?
Jednání nebyla náročná... Kluci jsou fajn.
Jaké tedy máte cíle na příští rok?
Nejsem asi ten člověk, co má velké cíle nebo o nich mluví, radši si to nechám pro sebe. Tuhle zkoušku jsme zvládli, pojede se od začátku, bude hlavně čas se připravit.
Jak bude ta příprava probíhat?
Budeme v Monaku, na Kanárech, i tady. Budu hrát extraligu na Spartě, potom v lednu tradičně v Austrálii Brisbane, Sidney, Melbourne. A taky budu hrát určitě turnaj v Praze.
29. místo na žebříčku vás evidentně moc nestresuje...
Já se ptala, kolikátá jsem. Jen mi kluci řekli, že do třicítky. S půlkou sezóny to není špatné. To číslo je asi nejhorší za dlouhou dobu, ale loni 21. prosince bych za něj byla strašně ráda. Nikdy jsem ranking moc neřešila. Nějak bude. Táta vždycky říkal, že když chceš vyhrát, musíš porazit všechny.
Co jste říkala na to, že fotografie vaší ruky těsně před operací byly zveřejněny?
To byla asi ta největší tlustá čára, když to pan Kebrle ukázal veřejnosti. Od té doby to úplně utichlo. Od US jsem už nic kolem toho nezaregistrovala. Samozřejmě je to lepší a jsem za to ráda. Ten humbuk byl veliký. Je fajn, že jsem zpátky v tom normálním životě, dá se říct.
Takže to nejlepší vás ještě v tenise čeká?
Asi jsem se přesvědčila na US Open, že to můžu zvládnout. Tam mi přišlo, že hraju jako taková ta stará Petra, to mě trochu uklidnilo, že to tam pořád je. Hendikep tam bude asi pořád, ale i s tím se dá hrát.
