Rubriky:

Tenis

Štěpánek zavrhnul další plány. Celou kariéru jsem se toho dne bál, říká

14. listopadu 2017 19:30 - Praha

Ještě před necelými dvěma týdny měl před novináři velké plány, vybíral turnaje, maloval si přípravu. Pak ale nastal zvrat a o víkendu padlo definitivní rozhodnutí. Osmatřicetiletý tenisový nezmar Radek Štěpánek končí kariéru. Teď. Hned. Definitivně.

ČTK

Co se tedy přihodilo?

Sešli jsme se před nedávnem, od té doby se ale odehrálo v mé hlavě docela hodně věcí, musel jsem si nalít trochu čistého vína. To, čím jsem si procházel poslední rok od operace bederní páteře, nebyl úplně jednoduchý čas. Došel jsem k rozhodnutí, že nebudu pokračovat v profesionální kariéře a ukončím ji. Z toho důvodu, že jsem se podíval na svůj život trochu zeširoka a zjistil jsem, že bych nerad riskoval zdraví do další životní etapy, která mě teď čeká. Říkal jsem si, že se jednou probudím a ucítím, že ten den nastal. A to se stalo.

Na vaše rozhodnutí přestat s tenisem měl vliv i profesor Kolář, který vám toto řešení po operaci bederní páteře doporučoval. Měl ještě někdo poradní hlas?

Se svými nejbližšími jsem o tom v posledních dnech hovořil, já měl vždycky kolem sebe fantastický tým lidí. Šestnáct let jsem byl s kondičním koučem Márou Všetíčkem, patnáct let s Petrem Kordou. Ti k tomu taky měli co říct, svěřil jsem se jim s mým pocitem, rozhodnutím. Říkat vám ale může, kdo chce, co chce. Musel jsem to udělat já sám. Tak, jak jsem to cítil ve svém srdci. Celou kariéru jsem se toho dne bál, ale přišel, je tady, a musím ho akceptovat. Jak řekl profesor Kolář: chci žít kvalitní život i nadále. Ale nikdy nezapomenu na své fanoušky, co mě celou dobu neuvěřitelně podporovali a byli nedílnou součástí mojí kariéry. Nebudu se s nimi ale loučit od stolu, rozloučím se na kurtu s raketou.

Bylo tím impulsem pro vás i ukončení spolupráce s kondičním trenérem Všetíčkem před dvěma týdny?

Byla to taková předzvěst. Dny potom jsem si uvědomil, že něco končí, asi jsem si to nechtěl v ten moment přiznat. Další dny byly těžké. Takové prázdné. Vzbudil jsem se, v půl osmé se nestrečovalo, netrénovalo, na což jsem byl celý život zvyklý. Jedno ráno jsem cítil, že už to dál nejde. Nemůžu jít za hranu rizika. Věřím, že mě čeká spousta jiných krásných zážitků než ty, co jsem prožil na dvorci. Tenisová část života je ale časově omezená. Chtěl jsem, aby trvala co nejdéle. Ale musím zůstat realistou a vědět, co si tělo může a nemůže dovolit. Nebudu dál tlačit na hranu, což jsem dělal dlouho, bojoval jsem do posledního dechu.

Co máte bezprostředně v plánu?

Na pár dní zmizím, odpočinout si, budu mít čas přemýšlet, co dál. Tyhle myšlenky už mě asi doháněly poslední dobou čím dál častěji. Nemám kam pospíchat. Pospíchal jsem ze zápasu na hotel, z hotelu na letiště, byl pořád v cuku letu. Teď přijde doba nepoznaná, doba klidu.

Už v minulosti se spekulovalo, že byste mohl být trenérem špičkových tenistů Djokoviče, nebo Kyrgiose. Láká vás to?

Spekulace jsou vždycky. Tenis byl můj život. Myslím, že mě bude provázet i nadále. Vezmu si čas, rozhlídnu se. Uvidíme, kam mě život navede.

Pár měsíců už jste nehrál zápas, berete to tak, že končíte jako vítěz?

Na to, abych se ohlédl, je ještě moc brzo. Všechny prvotní emoce až odezní, budu si to moct přehrát. Když se podívám zpátky, nemám se za co stydět. Povedla se spousta věcí, možná víc, než kdokoli očekával. Udělal jsem i chyby, ale ty dělají člověka lepším.

Hlavně na startu dospělé kariéry vás kdekdo podceňoval, ale vy jste byl v top 10, dvakrát vyhrál Davis Cup...

Byla to určitě taková motivace, ale ne ta hlavní. Já chtěl vyhrávat. Být nejlepším tenistou, jakým můžu být. Samozřejmě jsem slýchával, že ze mě nikdy nic nebude. Ale myslím, že něco ze mě bylo. Odcházím i s pocitem, že mi spousta lidí držela palce a přála si, abych se vrátil a bavil je svým tenisem.

Nějaká šance na comeback není?

Byl jsem vždycky muž svého slova. Když jsem něco řekl, měl jsem své důvody a stál si za tím, i když jsem se vracel do Davis Cupu a řekl, že mísu vyhrajeme, tak jsem o tom byl přesvědčený. A všichni na mě koukali jak na blázna... Nemyslím, že bych se vracel. Jestli třeba v nějaké exhibici nebo tak, to bych si uměl představit, ale ne na profesionální dráhu. Chybí mi to už teď, ale že by se něco hnulo, abych to zkoušel, třeba jen čtyřhru, jen proto, že nemám do čeho píchnout, tohle rozhodnutí je naprosto čisté, od srdce. Jsem přesvědčený, že je nevratné.

Na nejlepší moment kariéry je asi zbytečné se ptát. Pátý zápas finále Davis Cupu 2012 se Španělskem proti Almagrovi?

V každém případě. Musím říct, že jsem si prožil déjà vu. O tom se mi zdávalo jako klukovi, puberťákovi, jako mladému muži, staršímu muži a snad už i chlapovi. To, že se ten moment stal, mi jen ukazuje, že sny se plní. Tohle bude na piedestalu mojí kariéry. Ale vím, že k tomu, abych se k tomu dostal a mohl to prožít, vedla strašně dlouhá cesta, na které mi pomáhalo strašidelně moc lidí. A pak musím zmínit ještě jeden moment.

Který?

Rozhodující zápas baráže v Praze se Švýcary před deseti lety proti Wawrinkovi. Nezapomenu, když se mi podlomilo koleno, tak přišli na střídačku fyzioterapeut Michal Novotný s profesorem Kolářem. Já mu dal hlavu na rameno ptal jsem se: Proč zase já, proč zrovna teď? Jak je profesor Kolář tišší a vyrovnaný, zvedl mi hlavu nahoru a řekl silným hlasem: Dohraješ tenhle set. Málem jsem se lekl, něco se pohnulo. To člověk nevymyslí. Byla to obrovská síla, potřeboval jsem přesně tohle slyšet. Nepochyboval jsem, neměl strach. Povedlo se dohrát a díky tomu se mohla psát naše zlatá daviscupová éra. Těžko si představit, co by následovalo, kdybychom tehdy spadli...

Marek Burkert, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Tenis

Filtr článků - Tenis


Podsekce:

       
  • US Open 2017 - muži
  • US Open 2017 - ženy
  • Davis Cup 2017
  • Fed Cup 2017

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..