Článek
Finálovou jízdu jste zajela výrazně rychleji než kdokoliv v semifinále. Tušila jste, že může být zlatá?
Když jsem dojela, tak jsem nemohla uvěřit tomu času, měla jsem hroznou radost a doufala, že by na nějakou placku mohla stačit. Ale že je vítězná, tomu jsem nemohla uvěřit.
V čem byla ta jízda tak výjimečná, že jste o tolik zrychlila oproti semifinále?
Hodně mi přála voda, což je v Pau dost důležité. A pak jsem dokázala ze sebe dostat to nejlepší, co umím. Dokázala jsem to prodat, což se podaří málokdy.
Jednadvacetiletá kajakářka Amálie Hilgertová ve svém prvním velkém seniorském finále dokázala pro Česko vybojovat titul mistryně Evropy ve vodním slalomu.
Jak jste pak v cíli prožívala jízdy soupeřek? Němka Funková vás na chvíli z první příčky sesadila, než ji rozhodčí připsali padesátisekundovou penalizaci...
Já byla nadšená už když to vypadalo, že budu mít medaili, ani jsem nepočítala, že bych Ricardu mohla porazit. Je neuvěřitelně rychlá, obrovské jméno v našem sortu, tak mi to ani neubíralo na radosti. Když projela tou branku, trochu nám v cíli zatrnulo, pak u ní svítila hvězdička, tak jsme si říkaly, že jí možná tu padesátku máznou...
A když dojela jako poslední do cíle Slovenka Mintálová, bylo jasné, že máte titul.
To bylo šílené. Všichni koukali a čekali, co bude, já koukala a čekala, co bude. (směje se) Byla jsem z toho vyjukaná.
Přitom nervy jste si prožila i v domácí nominaci, jistotu účasti na mistrovství Evropy jste získala vítězstvím v posledním závodě...
To je právě to, že jak máme doma tu nominaci tak těžkou, jezdí se nám ty velké soutěže snáz. Nejsou to takové nervy, je to výhoda, když tedy člověk tu nominaci zvládne. (úsměv)
Jaké pak bylo v Pau slavnostní vyhlášení? Na nejvyšším stupni jste vyskočila snad metr vysoko.
Já si vzpomněla na Ondru Tunku, který tady vyhrál mistrovství světa. Tak jsem si říkala, že tam skočím jako Tuňák...
Kajakářka Amálie Hilgertová se v Pau ve Francii nečekaně stala mistryní Evropy ve vodním slalomu.
Už vám gratulovala vaše teta, dvojnásobná olympijská vítězka Štěpánka Hilgertová?
Máme takový rodinný chat, tak už mi psala a gratulovala.
Předpokládám, že i pro zahraniční média to bylo téma, že Hilgertová opět vládne.
Je pravda, že jsem to tu párkrát slyšela, ptali se mě na to, ale já nikdy moc nevím, co na to vlastně říct. (úsměv)
Na olympiádě v Riu jste byla jako předjezdkyně, do Tokia byste předpokládám chtěla už jako závodnice. Dodá vám i tento výsledek potřebné sebevědomí?
Určitě bych do Tokia hrozně ráda. Ale můj cíl je spíš se tímhle titulem nenechat ovlivnit. Už se mi to jednou stalo a mrzí mě to doteď. Chci, aby se to neopakovalo.
Narážíte na svůj juniorský titul?
Tehdy jsem na to nebyla vůbec připravená. Nevěděla jsem, co to znamená, byl to pro mě první velký závod... Teď už snad vím, jak k tomu přistoupit.
Dlouho jste se připravovala v úspěšné skupině trenéra Jiřího Prskavce, letos vás už vede Michal Buchtel. Co se pro vás změnilo?
Je nás o hodně méně, takže ten přístup je individuálnější, tréninkový plán je šitý na mě. Michal je už dlouho můj kamarád a sedli jsme si.
