Rubriky:

Vodní sporty

Teta a neteř Hilgertovy. O Peruáncích v rodině, ztraceném dárku a lenoších na vodě

7. června 2017 07:05 - Praha

Splnily si společný rodinný sen. Devětačtyřicetiletá Štěpánka Hilgertová, dvojnásobná olympijská vítězka, a devatenáctiletá Amálie Hilgertová, juniorská mistryně světa, si ve slovinském Tacenu zajely společně závod hlídek při mistrovství Evropy ve vodním slalomu.

 

Adam Svoboda/kanoe.cz

Byl to zážitek?

Štěpánka: Bylo to super, jeden ze zážitků, které si budeme pamatovat. Jenom to mohlo dopadnout výsledkově trošku líp.

Amálie: Byla jsem ráda, že jsme tam nakonec mohly být spolu. Když jsem zjistila, že teta nebude v áčku, byla jsem smutná, měla jsem pocit, že jsem ji vyšoupla… (Štěpánka Hilgertová v Tacenu nakonec startovala místo Karolíny Galuškové, která měla zkoušky – pozn. red.)

Co byste si jedna od druhé vzala?

Štěpánka: Amálka má krásné maturitní šaty, ale do nich bych se nevešla… (úsměv)

Amálie: Já určitě tréninkovou píli, s tím mívám problém.

Štěpánka: To si jen myslíš, trénujete s Jířou Prskavcem daleko víc než my. Já si zase myslím, že bych potřebovala být uvolněnější. Nemám to v povaze, s věkem se to zhoršuje. Kdybych byla víc v klidu jako Amálka, z toho, co umím, bych vykřesala ještě lepší výsledek.

Amálko, jaká je vaše první závodní vzpomínka na tetu? Olympijská zlata jistě ne…

Amálie: Asi až olympiáda v Pekingu. A pak samozřejmě Londýn, kdy jsme v Augsburgu u velikého plátna fandili jako diví, když teta jela.

A kdy jste, Štěpánko, vy začala registrovat svou neteř jako kajakářku?

Štěpánka: Ona začínala hrozně nenápadně. Rodiče na ni netlačili, cestu ke slalomu jí ukázali a čekali, jestli se chytne. Já si pamatuju, že se na vodě nikdy moc nebála. Trénovala s námi na Štvanici, dělala přejezdy na válcích, to jsem si říkala, že je dobré.

Amálie: To by mě zajímalo, kam se to ztratilo, teď se občas bojím. Tehdy mi bylo dvanáct, docela dlouho jsem vzdorovala. Zlomilo se to ve mně, až když jsme začaly závodit. Měla jsem loď po tetě, modrý nomad, teď ho má myslím jedno z dětí Lukáše Pollerta. V těch začátcích to není moc zábava, člověk je musí trochu přetrpět, než začne mít pocit skluzu.

Štěpánka: A když je to upracované, nemáte ten dobrý pocit. Já jsem vlastně hrozně pohodlný člověk a nerada se dřu. Na rozdíl od jiných sportů slalom není jen o té dřině.

Amálie: Slalom je vlastně pro líný lidi, máma mi říkala, že lenoši jezdí nejlíp… (úsměv)

Jak často se vídáte mimo slalomové tratě jako rodina?

Štěpánka: Až extrémně často. Slavíme všechno společně, narozeniny všech dospělých a dětí, i svátky. Je nás dost, teď se k nám přistěhovali i Peruánci. Narodili se tam, latinskoameričtí týpci, ale jsou taky Hilgertovi a studují tu vysokou školu. Jsou to hodně vzdálení synovci, mezi 25 a 30 lety. Alois, Luis a Alonso, naučili se česky a jeden z nich se tu i oženil.

Když se sejdete, řešíte hlavně vodní slalom?

Štěpánka: Hodně, ale často i záležitosti v rodinné firmě. A oni jsou hrozně hravá rodina. Když nás chtějí vystrnadit z bytu, vytahují hry. Naposledy nás nechali hrát Osadníky z Katanu, a když jsme nakupovali dřevíčka a obilíčka, musela jsem odejít… (úsměv)

Amálie: Zkusili jsme je zlanařit na hry tím, že jsme vyrobili rodinné pexeso s fotkami a dostali ho k Vánocům.

Štěpánka: To jsme nedostali, to bych si všimla. My slavili Vánoce u nich v baráku, protože jeli do Ameriky, nechali nám dárky pod stromečkem, ale pexeso tam fakt nebylo.

Amálie: Tak já ti ho dám, je připravené na hraní.

Co byste jedna druhé popřály do další kariéry?

Štěpánka: Hrozně se těším, až budu sledovat nominaci do Tokia a Amálka bude patřit mezi ty, kteří o ni budou bojovat. Budu držet palce.

Amálie: A já bych tetě přála, aby se jí dařilo být uvolněná. Aby slalom neopustila, a i kdyby skončila, pořád ji bavilo tam být s námi.

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Časová osa: Vodní sporty

Filtr článků - Vodní sporty