Článek
Stále vás to tedy na vodu táhne?
Táhne, ale pořád to není příslib závodění. Nejsou to tréninky profesionálního závodníka. Nevěnuju se vytrvalosti, ani rychlosti, jen si jdu zajezdit. Já vždycky říkala že slalom není tak náročný na kondici, ale cítím, že když si jezdím ty své pětibrankové kombinace, mám dost. Uvidíme, jaké bude jaro, prodlouží se dny, nebude taková zima, třeba se do toho dostanu.
Jak často tedy na vodu vyrazíte? Charakterizovala jste se jako víkendový jezdec…
Většinou jsem chodila jednou o víkendu, pak záleželo na počasí a vytíženosti, některé týdny jsem byla třikrát, pak třeba nebyla dva týdny vůbec, bylo to takové chaotické. Dodržovala jsem, že zajdu jednou týdně do posilovny, ale zase spíš pro zdraví a obecné zpevnění, než že bych se soustředila na pádlovací svaly. Díky tomu se cítím docela dobře, ale myslím, že mi chybí dynamika i vytrvalost. Chuť jezdit pořád mám, ale kdyby mi řekli, že mám obkroužit deset dvouminutovek, v tu chvíli na trénink nejdu. Toho bylo dost.
Když jste třeba viděla fotky neteř Amálky z přípravy v Austrálii, nezastesklo se vám?
To jste trefil. V listopadu jsem nastoupila do práce a tři měsíce jsem po profesionálním sportu ani nevzdechla. A najednou v únoru se na Facebooku objevovaly ty fotky z tepla a naskočilo mi, že vloni touhle dobou jsem tam taky byla a teď jsem v téhle zimě… Tam chvilky nostalgie byly, ale opravdu až v únoru.
Jak snáší tělo, že vypadlo z pravidelného intenzivního tréninku?
Zaklepu to, ale zatím dobrý. Obecně mám víc energie během dne, nebere mi ji sport a mám víc chuti do dalších věcí. Jak už jsem byla starší, tak když jsem kvalitně trénovala, už jsem neměla mentální sílu ani náladu na nic. Zbytek dne jsem jela v úsporném režimu: uvařit to nejnutnější, vyprat, ale že bych si někam vyrazila, to ne. Teď je to lepší, ale jasně, že s přibývajícím jarem bych si pádlování přála zařadit víc. Nějaké závody pojedu, ale kolik a na jaké úrovni, to nevím.
Nominační závody do reprezentace máte v plánu?
Zatím počítám, že je asi pojedu a spíš bych se odhlašovala, kdybych zjistila, že mi to na vodě nejde, že tolik nevydržím. Anebo pojedu první víkend a zjistím, že se trápím a tohle už nechci… Je pravděpodobnější, že pojedu, ale ne definitivní.
Je podle vás reálné, abyste se do kajakářské reprezentace opět probojovala?
Myslím, že ne. I právě v kontextu toho, když vidíte, kolik holek trénuje v teple. Mají daleko víc napádlováno, naběháno, naposilováno, ty šestitýdenní soustředění v teple je posunou někam, kde bude pro mě těžké s nimi bojovat. Jasně, když udělají chybku, můžu se někde mezi ně vejít, ale ten standard asi budou mít vyšší než já. Bylo by divné, kdyby ne…
Bude vás bavit dojíždět třeba kolem sedmého osmého místa?
To by ještě šlo. Myslím, že když se budu dostávat do českého A finále (10 nejlepších), budu hodně spokojená. V teple trénovalo víc než deset holek, byť samozřejmě druhá věc je to přetavit do závodních jízd.
Mluvila jste o tom, že teď máte víc energie. Na co ji využíváte?
Nepřemýšlím, když mě někdo někam pozve, jestli můžu jít, abych nebyla druhý den unavená… Párkrát týdně si chci jít zasportovat, ale když to nepůjde ve středu, tak jdu ve čtvrtek nebo o víkendu a nic se neděje. Ne, že bych byla každý večer někdy pryč, ale ty pozvánky se přijímají snáz. Já tedy nikdy nebyla na sebe extra přísná, spíš už nebyla energie.
Jak vás baví práce v České národní bance?
Já moc nevěděla, co čekat. Je to tročku nepříjemné, že je v tom hodně administrativy, všechny finance musejí projít systémem, objednávky, faktury… Ale sama jsem typ, který má rád ve věcech pořádek. Hlavně mám štěstí, že jsem zapadla do fakt dobrého kolektivu. Ta práce nemusí být neustále taková, že by člověk vzdychal nadšením. Ale je důležité se ráno mezi ty lidi těšit, a tak to mám.
Vaším úkolem je tedy vymýšlet akce pro zaměstnance?
Přesně tak a pak je připravujeme od A do Z. Objednáváme pronájem, zázemí, catering, diplomy, medaile…
Překvapí firmy, když se jim ozve Štěpánka Hilgertová?
Myslím, že docela jo, když jim přijde email s hlavičkou nebo podpisem. I zaměstnanci v bance byli napoprvé překvapeni, ale většina už asi zaregistrovala, že tam jsem.
Jak těžké bylo přejít do oboru, který se sportem nemá mnoho společného?
Na jednu stranu bylo zajímavé zkusit něco jiného, na druhou stranu přiznávám, že jsem se bála. Úplně jiný obor, jiní lidé, většinu práce se musím učit za pochodu, nových faktorů bylo na můj konzervativní duch až moc. Přesto jsem do toho šla a odměnou je ten dobrý kolektiv. Pochopil, že ne všechno umím a na počítači jsem běžný uživatel, učím se pracovat s excelovými tabulkami… Některé věci dělám o něco pomaleji, než vidím, kam kliknout, ostatní to mají zautomatizované, ale zlepšuje se to.
Hodí se aspoň některé zkušenosti ze sportu?
Třeba to, že mě nové věci tolik neděsí. I ve sportu jsem prošla změnami. Zůstala divoká voda a branky, ale měnil se systém závodů, pravidla, pořád jsem se učila nové věci, a kdyby mě zastrašily, tak dlouho bych nejezdila. Řekla jsem si, že jako jsem se musela učit na vodě jezdit těsně u tyčí, tak se tady nesmím bát vzít myš a kliknout s tím, že něco pokazím. Vždycky je tam ta klávesová zkratka ctrl+z, kterou to můžu vrátit zpět, což ve sportu nebylo. (úsměv)
V červnu se v Praze koná mistrovství Evropy ve vodním slalomu, stále platí, že vás žádná forma rozlučky neláká? Pokud si tedy nevyjedete reprezentaci…
Neláká. My měli parádní rozlučku v oddíle, končila jsem já i sjezdař Kamil Mrůzek, tak nám nachystali pěkný sestřih z našich kariér, dali trička Král sjezdu a Královna slalomu, dostali jsme koruny, dali rozlučkový tanec… A hrozně milé překvapení bylo, že pozvali všechny holky, které se mnou jely zlaté hlídky. Ale nejsem příznivce velkých akcí. Já si vždycky oslavila své úspěchy, když to bylo bezprostřední. Ale říkat někdy „Vždyť ona tehdy vyhrála to a to, zase ji za to všichni zatleskejme“? To už je pro mě pasé.
