Rubriky:

Vancouver 2010

Snowboardista Novotný: Hlava je půl úspěchu, rozhodují maličkosti

25. ledna 2010 09:29 - PRAHA

Do startu soutěží XXI. zimních olympijských her ve Vancouveru zbývá posledních osmnáct dnů. V rámci seriálu deníku Právo a serveru Sport.cz vám každé pondělí představujeme jednu z medailových nadějí. V osmém dílu přinášíme obsáhlý rozhovor se snowboardkrosařem Michalem Novotným.

Když jste předminulý týden vyzkoušel stav svých zraněných kotníků, musel jste ze snowboardu kvůli bolesti slézt. Už jste od té doby na prkně stál?
Nestál. Rozhodl jsem se, že se to pokusím dát co nejvíc do kupy a na prkno se postavím až těsně před odletem. Proto jsem zrušil start na X-Games. Je to lepší a lepší, ale pořád to bolí.

Start na prestižních X-Games se vám asi nerušil s lehkým srdcem…
Škoda to je, ale s tím, jak teď ten kotník vypadá, by byla blbost tam jet.

Co vám zraněné kotníky teď dovolují?
Jeden bolí víc, druhý míň, ale třeba běhat nemůžu. Snažím se posilovat a rehabilitovat, chodím do kryokomory, na lymfomasáže, dělám stabilizační cvičení…

Jste přesvědčený, že do Vancouveru nakonec odletíte?
Měl bych letět 4. února, závody jsou patnáctého, budu mít deset dnů na to, abych se rozjezdil. I když ideální to samozřejmě není.

Dá se i s tímto handicapem bojovat o medaili?
Dneska by to asi nešlo, nedovedu říct, jak to bude vypadat za tři týdny. Doufám a věřím, že se do formy dostanu… Ale říct bych to nedokázal ani zdravý, náš sport je strašně otevřený. Když to srovnám s během na lyžích, tak když bude Lukáš Bauer v nejlepší kondici a jednou spadne, může to doběhnout, ale nám stačí malinkatá chyba v jedné ze čtyř jízd a může být konec všem nadějím. Takže u nás je to fakt takové hop nebo trop.

Žije v Praze, ale pořád z ní prchá do přírody
Je to trochu paradox. Bydlí a pracuje v Praze, ale jako jednu ze svých největších zálib Michal Novotný uvádí přírodu. „Taky z toho města pořád zdrhám,“ směje se. „Naštěstí nebydlím úplně v centru. Když můžu, vyrazím do přírody na kole, na kajaku nebo jdu s bráchou lézt,“ popisuje. Také v metropoli neplánuje zůstat napořád. „Doufám, že jednou budu blíž lesa,“ přeje si.
Se snowboardem i bez něj už procestoval pořádný kus světa. „Měst jsem viděl hodně, některá jsou nádherná, ale pocit relaxace mám v lese a v přírodě. I lidé mimo města mi přijdou víc v klidu a příjemnější a snaží se pomoct,“ vysvětluje.
Například před startem minulé sezóny si zpestřil závody v Jižní Americe cestou po Chile, na další destinace se chystá. „Cestovatelských snů mám požehnaně, jedním z nich je Aljaška, kde je spousta možností k freeridingu. Les, příroda, tak to mám rád,“ vypráví nadšeně.
Nepříjemnosti se mu na cestách naštěstí vyhýbají. „Jen jednou v metru v Los Angeles ke mně přišlo asi deset obrovských černochů a obstoupili mě. Ptali se, odkud jsem, já měl u sebe všechny snowboardové věci, jejich angličtině jsem moc nerozuměl… Nakonec řekli, že Česko neznají, a vystoupili,“ vypráví teď už s úsměvem.


Máte obavy z toho, že v klíčovém závodě čtyřletého cyklu vás někdo srazí a celá snaha přijde vniveč?
Samozřejmě na to myslím, ale snažím se celkově při jízdě myslet co nejmíň, protože každé myšlení je zpomalení. Přemýšlím předtím a potom, ale při té jízdě bych chtěl jet na podvědomí a na zkušenosti, které jsem získal množstvím závodů, co jsem odjel.

Psychika hraje ve snowboardkrosu velkou roli?
Celkově ve sportu je hlava strašně důležitá. Řídí tělo, je to polovina úspěchu. Na téhle úrovni hrají roli fakt maličkosti, na těch velkých závodech jsou lidi víc ve stresu než na svěťácích a pak dělají chyby.

Pomůže vám, že teď víte víc o životě a o ježdění než před čtyřmi lety?
Asi dva nebo tři roky máme sportovního psychologa Olega Mazurova, i když on o sobě říká, že není psycholog, ale spíš šarlatán. Pro sport i pro život je to ohromný přínos, je fajn, co nám říká, o čem si s ním povídám. Myslím, že mě to hodně posunulo, je to vidět na těch výsledcích z minulé sezóny.

Vidíte tu změnu na sobě, když se podíváte na své jízdy z minulé olympiády?
Stoprocentně. Celý sport šel dopředu, spoustu jsme vymysleli, taky moje prkno je jiné. Jezdí se o hodně jinak než před čtyřmi lety.

Máte spočítáno, na kolik vás vyjde sezóna?
Všechno, co dostanu, plus ještě něco. Ale spočítáno to nemám. Ideální stav je, že vezmeš na každý velký závod s sebou servisáka a fyzioterapeutku. Ze začátku jsem neměl ani na jednoho, teď se jako tým rozhodujeme, jestli vzít jednoho nebo druhého. Kdyby toho bylo víc, byl by realizační tým větší, měl bych míň starostí a větší jistotu, že když se něco stane, tak se o mě někdo postará.

Platí, že čím víc máte úspěchů, tím jednodušší je sezónu zajistit?
V dnešní době krize šetří všichni a jako jedno z prvních na výdajích na sportovce. Já si nestěžuju, jsem rád, že s námi aspoň ten servisák jede, ale když to srovnám s týmy velkých zemí jako USA nebo Kanady, tak ty podmínky máme horší.

V Česku je navíc jediná trať na snowboardkros, nežilo by se vám lépe v Alpách?
Asi bych se z toho zbláznil. Mám hory strašně rád, ale nechtěl bych tam být 365 dní v roce. Potřebuju být taky šťastný a spokojený, pro mě je ideální být polovinu času na horách a polovinu času někde jinde.

OČIMA TRENÉRA MARKA JELÍNKA
„Od Turína šel snowboardkros strašně dopředu, ale Michal byl už tehdy jedním z mála, co měl pohyb, jaký se při jízdách praktikuje dnes. Tehdy to ještě nebyl úplně klasický sport, od té doby se do něj nalila spousta peněz, šel dopředu snad nejvíc ze všech olympijských sportů, trenéři získali vzdělání…
Teď už Michala trénuju pět let, už když během první naší společné sezóny vyhrál závod svěťáku, bylo jasné, že je velký talent. Od té doby se hodně osamostatnil, a hlavně jel v několika závodech Světového poháru ve finále, ty zkušenosti musejí být znát.
To, že má spoustu pracovních povinností, jako trenér samozřejmě nevítám, ale má k tomu své důvody. Nejsme tenis, uživit se jen ježděním dá těžko, potřebuje se nějak zajistit. Zadruhé to bere jako rozptýlení od práce na tréninku. Michalovi se to dařilo před olympiádou trochu omezit, ale samozřejmě bych uvítal, kdyby měl víc času jen na snowboarding. Hlavně psychicky, protože z hlavy se ta práce vytěsnit nedá.
Jestli můžu při jeho trénování využít svoji profesi kaskadéra? Myslím že moc ne, snad jen co se týče bezpečnosti kolem trati, že lépe dokážu odhadnout, co se může stát. Spíš se do tréninku promítá, že jsem dělal i trenéra gymnastiky, a od ní se odvíjí spousta věcí.“


V Praze máte také pracovní povinnosti. Chtěl byste být profesionálním jezdcem?

Kdybych dělal jen ten sport, asi by mi to pro mé uspokojení nestačilo. Ty projekty, které dělám, ať je to sportovní centrum v Radlicích, nebo Beach klub Ládví, dělám proto, že mě to baví, a baví mě sledovat, jak něco roste.

Ježdění vás baví pořád nebo se občas přistihnete, že se k tréninku musíte nutit?

Když tě bolí záda, je mlha a potuluješ se po trati, ta radost je určitě menší, než když jsem jako mladý jezdil od devíti do čtyř, ani jsem se nestihl naobědvat. Ale když je pěkně, jede se ve čtyřech, strašně mě to baví.

Michal Osoba, Sport.cz, Právo

Zrušit


Časová osa: Vancouver 2010

Filtr článků - Vancouver 2010


Podsekce:

                 

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..