Peníze až na posledním místě! Chci lidem dokázat, že na NHL pořád mám, vyhlašuje Mrázek

Peníze jsem řešil až na posledním místě. Sice si nevydělám tolik, co předtím, pořád to je ale krásná suma, kterou si člověk jen tak nevydělá. Hlavně jsem spokojený, že jdu do týmu, který mě chce a kde můžu zabojovat o pravidelnou porci zápasů.

Byl to jeden z důležitých faktorů. Proto jsem nad nabídkou dlouho neváhal. Moc dobře vím, že v jiných týmech by šance stát se jedničkou byla menší nebo dokonce nulová. Jinde bych odchytal třeba dvacet zápasů za sezónu, kdežto tady mám možnost, že budu stát v brance hned od začátku sezóny. Ale bude záležet jen na mně, na mých výkonech.

Scott mi hned po podpisu smlouvy napsal pěknou zprávu a dokonce mi i poslal nějaké tipy na bydlení. I když jsme spolu nikdy v týmu nebyli, trošku se známe, protože jsme si spolu před nebo po zápasech v NHL i AHL párkrát pokecali. Navzájem se respektujeme. Je super kluk, pohodář, těším se na něj.

Je to pro mě důležité. Carolina se s nabídkou ozvala jako první a ani jsem nechtěl čekat, jestli se naskytne ještě něco jiného. Jsem vděčný za šanci a věřím, že v Carolině nakonec zůstanu déle než jen rok.

Klub má nového majitele i vedení a věřím jejich konceptu, se kterým přicházejí. Mluvil jsem s majitelem (Tomem Dundonem) i novým trenérem Rodem Brind´Amourem, kteří mi rozhodnutí hodně usnadnili. Chtějí dokázat, že Carolina do play off patří.

Je to výzva! A věřím, že změny v kádru, které se v posledních dnech udály, posunou Carolinu tím správným směrem. Třeba Neči (Martin Nečas) se Svečnikovem (dvojka letošního draftu) jsou velkým příslibem do budoucnosti.

Pro Nečiho nebude problém udělat první tým, na sto procent v něm bude! Mám z toho radost, protože je vždycky super být v týmu s Čechem nebo Slovákem. Trenérům jsem hned říkal, že kdyby Neči cokoliv potřeboval, rád mu pomůžu. Vím totiž, jak moc pomohli mně při příchodu do Detroitu Jirka Hudler, Kuba Kindl nebo Tomáš Tatar. Díky nim jsem měl příchod do NHL hodně ulehčený.

Ještě nebyl čas, vždyť můj přestup je pořád dost čerstvý. Během pár týdnů se ale spojíme a o všem pokecáme.

Chci lidem dokázat, že na NHL pořád mám! I když poslední sezónu jsem neměl úplně hroznou. Byla o sto procent lepší než ta předchozí. V Detroitu jsem sice zezačátku nechytal, to se ale po Vánocích změnilo. Vyhrávalo se, dařilo se i mně, což mi otevřelo cestu do Philadelphie. V ní jsem za dva měsíce odchytal sedmnáct zápasů, což není málo.

Od začátku mi bylo jasné, že jsem se do Flyers dostal jen kvůli tomu, že Michal Neuvirth s Brianem Elliottem byli v té době zranění. Věděl jsem, že po sezóně v klubu zůstanou a já budu muset jít jinam.

V Detroitu už taky na hokej nechodí tolik lidí jako před pár lety. Asi i kvůli tomu, že v posledních dvou sezónách se nepodařilo postoupit do play off. I ve Philadelphii nám fanoušci dávali dost sežrat, když se nám nedařilo. Třeba v play off jsme prohrávali o gól, v přesilovce jsme se nemohli dostat do pásma a lidi, místo aby nás povzbudili, naopak začali pískat. Neuva (Michal Neuvirth) mě na to dopředu upozorňoval, ale moc jsem mu nevěřil. Dost mě překvapilo, když jsem to pocítil na vlastní kůži.

Nemám ho rád, ale vím, že je nutností. S kondičním trenérem chodím v Praze do posilovny a jezdit na kolo. Už se těším na konec července nebo začátkem srpna, až půjdu na led, protože už mi docela chybí.

Zajdu si zahrát fotbal, tenis, v poslední době mě strašně baví golf, na který chodíme s Ondrou Pavelcem. Vždycky jsem se považoval za lepšího tenistu než golfistu, teď se to ale otočilo, protože golfu se hodně věnuju.

Až začátkem září. Do té doby budu trénovat doma, na což jsem během léta zvyklý. A musím si taky sehnat bydlení v Carolině.

Sára (přítelkyně Olivová, česká plážová volejbalistka) hrála ve Vietnamu a Kambodži turnaj FIVB, takže jsem se na ni jel podívat a spojil to s dovolenou.

Vietnam je krásný, bydleli jsme na pláži hned u moře. A Kambodža? To je úplně jiný svět. Až mě zarazilo, jak strašně těžce se tam lidem musí žít. Do toho se všude po ulicích válejí odpadky. Po návratu jsem říkal rodičům, že když to člověk nevidí, ani tomu nevěří. O to víc bychom si měli vážit, na jaké úrovni můžeme žít my.

Vymyslel to nějaký Němec, letos už to byl pátý ročník, já měl ale premiéru. Jeli jsme z Paříže až do Španělska, dohromady okolo čtyřiceti aut. Byl to neskutečný zážitek a doufám, že za rok si to budu moc zopakovat.

Z Paříže jsme přes Vichy dorazili až do Pyrenejí, který byly fakt krásné. Dostali jsme si i na Magny-Cours, bývalý okruh pro formule 1, kde jsme ve svých autech mohli jezdit, jak dlouho jsme chtěli. Vyzkoušeli jsme si, co všechno naše auto vydrží.

Pochopitelně se koukám! V pondělí jsem u televizi trnul, když mi Belgie prohrávala s Japonskem 0:2. Mám rád Edena Hazarda, takže jsem byl rád, že zápas otočili a do čtvrtfinále postoupili. S Brazílií to ale budou mí těžké, bojím se, aby nepřišel konec.