Článek
„Mně jich čtrnáct stačí. Mám své zlaté a nějaké prašivky do počtu nepotřebuju. Stejně bych se s nimi při trénincích jen zdržoval," stál Karel Brückner mezi dveřmi svého kamrlíku v útrobách Androva stadionu a zadumaně šlukoval další cigaretu.
„Na naši ligu šatna jakž takž dobrá, protože jinde to není o nic lepší. Ale Real je přece něco jiného než Dunajská i než Hamburk, který jsme tady už taky měli. Co s tím uděláš?"
„Prostě to přestavíme. Navrhni, jak si to představuješ, já seženu partu šikovných zedníků a uděláme královskou šatnu pro královský Real. Do jara času dost," ujistil Kubíček trenéra, že si madridský Real u nich nebude při jarním čtvrtfinále Poháru UEFA připadat jako někde na vsi.
Momentka z památného pohárového duelu Olomouce se slavným Realem Madrid.
P. Berger, J. Noseková
„A taky že si nepřipadal. Karel v sobě spojoval profesi projektanta a trenéra, takže nakreslil na velké archy papíru svou představu a my začali s rekonstrukcí. Za své vzaly kumbály, kde stály pračky, zabrali jsme kus hospody, zlikvidovali malé šatny sousedící s kabinou hostů. A když 4. března dorazili do Olomouce Hierro, Sánchez, Butragueňo a další madridské hvězdy, měli jsme v levém křídle stadionu pomalu tak obrovskou šatnu, jakou mají na Santiago Bernabéu. Samo sebou, přeháním, ale v Čechách tehdy určitě největší byla," vzpomíná Jiří Kubíček, jak se před šestadvaceti lety chystali na fotbalové Hané na příjezd slavného španělského velkoklubu.
Kerbra do Madridu nepustili
Mančaft poskládaný z Brücknerových „zlatých", jak olomoucký kouč svých jedenáct vyvolených tituloval, s ním doma uhrál remízu 1:1. To Pavel Hapal, hrdina předchozích bitev s německým Hamburkem, ji vedoucím gólem zařídil, Hierro proměněnou penaltou stačil už jen vyrovnat.
„Však i proto jsme pak Hapala prodali za dva a půl milionu marek do Leverkusenu," zasní se Kubíček při reminiscencích, jaké obchody se tehdy dělaly a kolik peněz na konto olomouckého klubu přicházelo.
„A to jsme byli takoví grandi, že jsme odmítli půldruhého milionu marek za Marošiho, když si pro něho přijel z Hamburku manažer Horst Eberstein a mermomocí ho chtěl. Karel si ale na Honzu potrpěl, protože tvořil hru, takže nepřipustil, abychom mužstvo ještě víc oslabili. A Kerbra jsme zase nechtěli pustit do Realu na hostování my," připomene, že po madridské odvetě stál tehdejší prezident Bílého baletu Ramón Mendoza moc a moc o to, aby jim Olomouc čtyřiadvacetiletého čahouna na rok půjčila, a pak, že ho případně koupí.
Olomoucký Milan Kerbr (vlevo) v souboji s Rafaelem Gordillem.
P. Berger, J. Noseková
„Kerbr tam za bezgólového stavu poslal hlavou balon do tyče a hrál vůbec hodně povedený zápas, takže Mendoza po něm zatoužil, aby měl konkurenta pro Mexičana Sáncheze," vykládá Kubíček.
„Seňor president, Sánchez chce pořád víc a víc peněz, a přitom už není nic moc," přemlouval našeho předsedu Gajdu, ale ten samo sebou dal na Brücknera, a proto z Kerbrova angažmá v Realu nebylo nic."
Pětadvacet schémat pro Brücknerovy "zlaté"
Provinční Olomouc trápila před šestadvaceti lety v pohárovém čtvrtfinále tehdejšího Poháru UEFA královský Real víc, než si kdokoli dokázal a dodnes dokáže představit. Doma s ním remizovala, v Madridu vyřadila Hanáky patička útočníka, který už podle Mendozy nic moc nehrál. Mexičana Huga Sáncheze...
„Ze sedmdesáti procent to byla Karlova zásluha. Real, stejně jako všechny soupeře dokonale nastudoval, vymyslel taktiku, naučil své „zlaté" pětadvacet herních schémat, nalil jim do hlav, jak si mají v té které situaci počínat. Třeba bránění... Dnes se tomu říká vysunutý presink, za Karla se to jmenovalo: ,Honíme tygra.´ Proto jsme byli schopni Realu vzdorovat," velebí Kubíček trenéra Brücknera, pod nímž fotbalová Olomouc zažila zápasy, jaké se už nikdy opakovat nebudou.
„Ale ty nejlepší jsme stejně sehráli s Hamburkem, protože v obou jsme byli dominantní," trvá si Brückner na svém, že nikoli partie s Realem, ale konfrontace s bundesligovým protivníkem ve 3. kole byly vrcholem tažení Sigmy pohárovou Evropou.
Trenérův útěk ze špitálu
„Ale to jen proto, že jsi utekl ze špitálu a letěl do Hamburku s mužstvem," prozrazuje po čtvrtstoletí Kubíček, jak trenérovi propašovali do olomoucké nemocnice civilní oblečení, on přes něj přehodil župan, který hned za vrátnicí odhodil, a čekal u dálnice, až autobus s mančaftem přibrzdí a vyzvedne ho.
Obranu slavného španělského velkoklubu se snažil potrápit i Radek Šindelář (vlevo).
P. Berger, J. Noseková
„Ten poprask, jaký ve špitále nastal, bych nikomu nepřál zažít. Doktoři byli celí sinalí, když zjistili, že Karel po operaci žaludku nasedl do letadla. Dodnes mi předhazují, co všechno se mohlo stát. Ale trenér prostě musel být u toho. Jinak bychom Hamburk nevyřadili a netáhli na Madrid."
A to na něj Sigma táhla se čtrnácti hráči.
„A ke všemu posbíranými v Olomouci a stokilometrovém okolí. Jen Sašu Bokije jsem Karlovi dovezl z Moskvy, protože pro prezidenta Spartaku Nikolaje Starostina bylo sto tisíc za jejich třiatřicetiletého veterána tehdy moře peněz. A na koupi brankáře Luboše Přibyla jsme si plácli ve Slavii s Václavem Ježkem. Dali jsme za něj půldruhého milionu, ale to jen proto, že v Edenu hrál za rezervu a k tomu ještě na levém křídle. Marošiho jsme přivedli z Králova Pole, Slabého odložili v Plzni, takže jsme ho vzali my, Šindeláře jsme objevili v Uničově, Látala přivedli z Němčic, " vypočítává Kubíček, jak se zrodila jedenáctka, která před čtvrtstoletím potrápila i slavný Real.
„A tím podala důkaz, kam až člověk svým věděním může dotáhnout mužstvo stvořené v průměrných podmínkách z průměrných hráčů," skládá ex post poklonu Karlu Brücknerovi.
