Rubriky:

Sport+

Česká legenda je v 87 letech fitness trenérkou. Zátopkovi? Takoví lidé už se nenajdou, ví

4. dubna 2020 12:00 - Las Vegas/Praha

Rok 1956 a olympiáda v Melbourne proměnily život tehdy 24leté diskařky Olgy Fikotové. V Austrálii získala zlato v hodu diskem, poznala budoucího manžela, amerického kladiváře Harolda Connollyho. A také se zrodilo přátelství dvou olympijských vítězek s Danou Zátopkovou, na které 87letá šarmantní dáma žijící v USA vzpomíná v rozhovoru pro Právo.

 

ČAS - Eduard Erben

Vybavíte si vaše první setkání s Danou Zátopkovou?

Až při atletice. Podle mě jsme se viděly poprvé v roce 1953 nebo 1954. Tehdy jsem už hrála basketbal, byla jsem s reprezentací na univerziádě jako pivot, ale moc jsem toho nenahrála, protože trenér dával přednost jiné hráčce, která byla jeho přítelkyně. Když už jsem se rozhodla ozvat a říct mu svůj názor, tak to nahlásil vedení a zakázali mi šest měsíců hrát. K tomu jsem studovala medicínu a měla praxe v nemocnicích, takže bylo složité chodit na tréninky nějakého kolektivního sportu. Tak jsem si chtěla najít nějaký individuální.

A s výběrem disciplíny vám prý pomohla právě paní Zátopková...

Ano. Házela jsem diskem, šlo mi to, ale je pravda, že oštěp mi přišel takový elegantnější. Tak jsem si říkala, že by mi třeba mohla Dana poradit. A měla jsem štěstí, jednoho dne jsem doběhla tramvaj na Strahov a zrovna tam jeli Dana s Emilem, kteří měli po tréninku, tak jsem jim vyprávěla svůj příběh. Dana chtěla, abych jí ukázala, jak házím, pak mě chytla kolem ramen a řekla: „Tvoje rameno není moc stavěné na oštěp, ale je perfektní na hod diskem.“ A pak dodala něco ve smyslu, že už dobrá atletka jsem, tak teď už jen zapracovat na té diskařské technice. A já si vzala její slova k srdci.

Zjevně už tehdy měla paní Zátopková dobrý odhad, který pak uplatnila i jako trenérka.

Vybavuju, si, že do té naší konverzace ještě vstoupil Emil a říkal: „Ale měla bys s tím začít rychle, ať můžeme všichni tři společně letět do Melbourne.“ Já se divila: „Ale co je v Melbourne?“ Tak mi Emil vysvětlil, že olympijské hry a že se tam můžu dostat, když nebudu plýtvat časem.

Olga Fikotová při jedné z návštěv České republiky.

Profimedia.cz

A dostala jste pro štěstí i bundu, kterou měla Dana Zátopková při své zlaté olympiádě v Helsinkách.

To je pravda. Byla to taková sametová tréninková bunda, kterou si Dana sundala a podala mi ji se slovy: „V ní jsem trénovala na helsinskou olympiádu a teď je tvoje.“ Myslím, že Emil pak ještě řekl, že se uvidíme v letadle do Melbourne, a vystoupili. Z celé to konverzace jsem byla ohromená a pamatuju si, že když jsem pak přijela domů, začala jsem na mapě hledat, kde je Melbourne. (směje se)

Zůstala vám ta bunda na památku?

Bundu od Dany, stejně jako všechny věci, které pro mě osobně byly nejcennější, jsem nechala u svých rodičů, když jsem odjížděla do USA. To, aby věděli, že se budu vracet každý rok, jak jsme Harold i já slíbili. Ovšem život měl jiné plány a já ty své poklady už zpátky nedostala.

Na olympiádě v Melbourne už jste s Danou Zátopkovou bydlely na jednom pokoji. Kdy se z vás staly tak blízké kamarádky?

V podstatě hned při odletu do Melbourne. Ona a Emil byli slavní, tak měli nejprve jiný program, ale pak jsme si s Danou dlouho povídaly a staly se z nás kamarádky.

Když jste pak v březnu 1957 měla v Praze přes nevoli mnohých funkcionářů a politiků svatbu s Haroldem Connollym, Zátopkovi při ní sehráli významnou roli.

Harold před svatbou dokonce bydlel u Zátopkových, Emil vyběhal spoustu věcí na úřadech, i když věděl, že by z toho mohl mít problémy. Na svatbě byli za svědky, což bylo hodně odvážné, protože někteří českoslovenští atleti se mnou ani nemluvili.

Třicet tisíc lidí na svatbě
Po návratu z Melbourne si Olga Fikotová s Haroldem Connollym naplánovali svatbu v Praze, kterou ale nebylo snadné zrealizovat. Vztah s „imperialistou“ nechtěli československé diskařce mnozí funkcionáři odpustit.
Connolly odletěl do Vídně a z Rakouska si vyjednal pozvání na odborný seminář v Polsku. Cestu pak musel na ruzyňském letišti ze „závažných zdravotních důvodů“ přerušit. Zpočátku bydlel v hotelu Paříž, ale když poznal, že je odposloucháván StB, nastěhovali se oba k Zátopkovým. Po přímluvě Emila i u prezidenta Zápotockého dostali i povolení ke svatbě.
„Řekli nám na ministerstvu, že z toho nemáme dělat senzaci a nikde se o tom šířit. Tak jsme si dali termín svatby na středu 10 hodin. Říkali jsme si, že každý bude v práci. Ale když jsem přijížděla k náměstí, byla tam spousta lidí. Já myslela, že se tam stala nějaká nehoda, ale táta mi říkal: „Ne, ti jsou tady všichni kvůli tobě.“ Přišlo třicet tisíc lidí! A já se nemohla nikam pohnout,“ vzpomíná Fikotová. Po dvaceti letech se manželství rozpadlo, Connolly zemřel před deseti lety.

Když jste pak reprezentovala USA, s manželi Zátopkovými jste se dlouho neviděla.

Bohužel na olympiádě v Římě 1960 se všechno rozpadlo. Zlomilo mi srdce, když jsem potkala skupinu československých atletů a mezi nimi byla i Dana, tak jsem za nimi běžela, oni se otočili a spěšně odešli. Už jsem měla americkou soupravu, protože Československý olympijský výbor mi několik měsíců předtím poslal dopis, že už mě nepovažují za krajanku, a tedy nemohu reprezentovat.

Jak jste se s tím srovnávala?

Až o osm let později na olympiádě v Mexiku mě vyhledali českoslovenští cyklisté a vysvětlili mi, že doma všem řekli, že já jsem odmítla Československo reprezentovat. Přitom mě ani neznali, ale říkali, že oni tomu vysvětlení nevěří. To byl moment nepopsatelného štěstí.

Snímek z dobového tisku: Olga Fikotová se v roce 1957 vdala v Praze za Američana Harolda Connollyho.

Profimedia.cz

I s Danou Zátopkovou jste si vše vysvětlily při svých návštěvách Česka v letech 2006 s 2008?

Už předtím jsem mluvila s Emilem, když nás v Los Angeles navštívil během své cesty na Stanford University. S Danou jsme všechno probraly právě v tom roce 2006, pak jsme si vyměnily i nějaké dopisy. Ještě před měsícem jsem jí psala přes email, ale nevěděla jsem, že už na tom není dobře.

Na manžele Zátopkovi vám ale zůstala spousta krásných vzpomínek.

Rozhodně. Upřímně věřím, že ani ve světovém měřítku se už nikdy nenajdou dva lidé jako Emila a Dana, po stránce atletické i charakterové. Jejich povzbuzení k přípravě na olympiádu pro mě byla ta největší čest mého atletického života.

Ten jste si protáhla až do roku 1972, kdy jste byla dokonce vlajkonoškou americké výpravy na hrách v Mnichově. Ale sportu jste zůstala věrná, stále pracujete jako fitness trenérka?

Ano, teď žiju třetím rokem v Las Vegas ve státu Nevada. Přijela jsem sem, abych na pár měsíců pomohla rodině, ale začala jsem tu pracovat jako osobní trenér a cvičební terapeut ve fitness klubu, který se jmenuje EoS. Snažíme se pomoc lidem, kterým se rozvinuly chronické problémy tím, že zanedbávali nebo špatně využívali své tělo. Akorát, že teď jsou všechny tělocvičny, kluby, ale i kasina, školy a restaurace zavřené, nebo otevřené jen na pár hodin. Takže i ten obvyklý ruch v ulicích je teď pryč.

Jak poznamenala váš život současná pandemie koronaviru, která už naplno zasáhla i Spojené státy americké?

Určitě se Covid-19 musí brát vážně, ale bez paniky. Je skvělé, že máme Světovou zdravotnickou organizaci a spoustu expertů na světových univerzitách, kteří odvádějí důležitou práci, a vzdělávají lidi. Ti, kteří si nikdy nemyli ruce před jídlem, se to teď učí, ale není to snadné, protože mýdlo je tu všude vyprodané. A dodržuje se dvoumetrový odstup od ostatních, což je podle mě efektivní. Hodně lidí zůstává doma, u telefonů a počítačů, vyměňují si třeba rodinné fotky, aby se zbavily té úzkostí. Ale obavy mám i z důsledků, nejen co se týče zdraví lidí.

Co máte především na mysli?

V češtině bych to označila možná jako „korunavirus“, potvora, co krade koruny. Tady v USA už jsou miliony lidí bez práce a ten počet narůstá každou hodinu, když malé obchody musí být zavřené, nebo do nich teď lidi nechodí. Jako u nás ve fitku. Normálně je otevřené nonstop, ale teď je dvacítka mladých vysportovaných lidí bez příjmu, kdo ví na jak dlouho, někteří z nich si přivydělávají při show třeba v kasinech, to je také najednou pryč… Ale po té tragické události před třemi lety (útočník zastřelil 58 lidí) si tu lidé vzali za své heslo „Vegas strong“, což stále platí ve smyslu „Vegas má sílu, jede se dál.“

Michal Osoba, Sport.cz, Právo

Časová osa: Sport+

Filtr článků - Sport+