Rubriky:

Sport+

50 let od velkého pařížského triumfu. French Open jsem nevyhrál, ale vydřel, vzpomíná Kodeš

8. června 2020 12:40 - Praha

V červnu 1970 se v prachu pařížské antuky zrodil velký tenisový příběh s Janem Kodešem v hlavní úloze. Zaplněný centrkurt na Roland Garros aplaudoval v neděli 7. června novému šampionovi. Nejtěžší grandslamový turnaj ovládl 24letý švihák z Prahy, kterého francouzský karikaturista Luc Vincent tehdy nakreslil s výstižnou cedulkou ‚K.O.des‘.

 

Profimedia.cz

Vybavíte si svou první návštěvu Paříže?

Rok 1964. V semifinále juniorky jsem prohrál s Američanem Richeym. O dva roky později už jsem byl mistr republiky mužů a hrál jsem hlavní soutěž.

A hned jste se utkal s Franulovičem a Nastasem, pozdějšími soupeři z pařížských finále.

Když jedna generace odchází a druhá nastupuje, tak se tam člověk musí vtěsnat, aby nějaký ten grandslam urval. V tom roce 1970 mám takový pocit, že jsem French Open nevyhrál, ale vydřel. Byl to strašně náročný turnaj, dřina to byla neskutečná a startovní pole vyrovnané.

Ale vám přece antuka svědčila.

Vyrostl jsem na ní. Když se dnes bavím s našimi hráči, tak jim říkám: pořád kňučíte, že antuka klouže, že to špatně skáče, ale přitom od žáků jste na ní hráli! Ať to byl Lendl, Berdych, Kvitová, Plíškovy. Já tvrdím, že tenista, který se naučí hrát na antuce, může hrát všude, což jsem taky dokázal. I když mě prohlašovali za antukáře, tak v letech 1971, 1972, 1973 jsem začal soupeře kosit i na trávě. Na betonech jsem ale hrál jen čtyři turnaje do roka, na letním americkém okruhu byla všude šedivá antuka a tři grandslamy se hrály na trávě.

Legenda si přeje české finále! Kvitová - Plíšková, to by nebylo špatné, říká

Bylo pro vás v Paříži těžší otáčet ze stavu 1:2 na sety zápas proti Rumunu Tiriacovi, nebo semifinále proti domácímu Govenovi?

S Tiriacem jsme hráli na kurtu číslo dvě. Francouze to moc nezajímalo, tam bylo maximálně dva tisíce lidí. Kdežto Goven byl francouzský černý kůň, který předtím porazil Santanu i Jauffreta a táhli ho diváci. Na rozdíl od Tiriaca jsem se ale Govena nebál. Myslel jsem, že to bude docela dobrý, ale překvapil mě houževnatostí, skoro nekazil. A hrát s Francouzem ve Francii je nepříjemné. Lidi blázní, i když já už tam měl jméno a chovali se ke mně korektně.

Tenkrát vám pomohla i rada od pařížského šampiona z 50. let Jaroslava Drobného, že? 

Byl hrozný vítr, což byla výhoda pro Govena. Já se chtěl dostávat k síti, ale on mě držel vzadu. A když už jsem na síti byl, míč kličkoval, těžko se ukončovaly voleje, tak mě prohazoval. Tehdy ještě po třetím setu existovala přestávka. Drobný za mnou poslal kamaráda Karla Šulce, že mi Jarda vzkazuje, ať nechodím na síť po liftovaném bekhendu, ale po čopu! Já jsem ho sice hrál, ale nebyl jsem v něm tak jistý. Říkám, že si to představuje strašně jednoduše, že ten nabíhaný čop tolik neumím. A ten Karel povídá: Tak se ho musíš do konce zápasu naučit, nebo prohraješ!

A zafungovalo to hned?

Vyšel jsem na kurt, Goven mě zase párkrát prohodil a bylo to rychle 0:2. Koukám, jak Jarda sedí na tribuně a říkám si: No tak já to teda zkusím ... Dal jsem takový ani ne moc dostatečně dlouhý náběh a jeho prohoz skončil na pásce. Já to udělal znova, Goven trefil aut. Najednou ho to pustilo a nebyl schopen mě prohodit. Čop se totiž na rozdíl od liftu zastavuje a soupeř ho musí hrát vlastní silou. Tohle Drobný přečetl, že se má Francouz povařit ve vlastní šťávě.

Tenista Jan Kodeš při uvedení mezi legendy českého sportu.

Milan Malíček, Právo

Nemíval jste problémy, když jste se na grandslamech s Drobným, který v roce 1949 emigroval, normálně stýkal?

Sice nám to zakazovali, ale já se tomu vyhnout nemohl. Pro mě byl Drobný jako dvojnásobný vítěz Paříže idol, navíc s mým tátou, který reprezentoval v kolové a v pozemním hokeji, hrával bandy hokej. Když jsem byl v Anglii poprvé v roce 1964, tak Drobný přišel ke kurtu a ptá se, jestli jsem hrál už na trávě, protože junioři tehdy ve Wimbledonu trénovat nesměli. Já že ne a on mě vzal na travnaté kurty do Hurlingham Clubu, kde byl členem. Pak jsem měl ve wimbledonské šatně skříňku dva a půl metru od té jeho. Sice nám doma říkali: Nebavte se s emigranty, ale to se prostě nedalo dodržet jak s Drobným, tak ani s Milanem Holečkem (v roce 1971 odešel do západního Německa), se kterým jsem hrával daviscupovou čtyřhru.

Nikdy to na vás doma nevytáhli?

Když jsem musel v roce 1973 místo vojny na náhradní vojenské cvičení kvůli spondylolistéze páteře, tak tři lidi z rozvědky mě přišli poučit jako nového vojáka, který jezdí do ciziny. Hned na mě vytasili Drobného a Holečka. Tak jsem odpověděl, že s nimi normálně mluvím. Zaskočilo je, že nezapírám. V tom roce 1973 jsem už ale byl dvojnásobný vítěz Roland Garros a šampion Wimbledonu, takže jsem měl sebevědomí a nebál jsem se jich. Oni ještě chvíli vyzvídali a když viděli, že to je k ničemu, odešli.

Před rokem 1970 jste v Paříži hrál maximálně 4. kolo. Nervoval jste se před finále?

Nebylo to tak strašný. Bral jsem to jak normální turnaj. Spíš následující rok proti Nastasemu jsem byl nervózní. Ale Franuloviče jsem se nebál. On naštěstí vyřadil Richeyho, který zase předtím porazil Nastaseho. S ním by to bylo určitě těžší. Željko byl kamarád a pro mě příjemnější soupeř. Na něj to dolehlo víc. Měl výborný forhend, který jsem musel eliminovat. A když to šlo, tak jít k síti do jeho bekhendu. Dá se říct, že jsem ho přetlačil.

Davis Cup byl jeho osud. Taktik Korda úkoloval Kodeše i Lendla

Jako vítěz jste inkasoval 10 tisíc dolarů, jak jste s nimi naložil?

V první řadě se musel zaplatit pobyt celé naší výpravy. Z těch deseti tisíc jsem dostal asi 4 a půl. Na konci roku 1970 pak došlo k mému prvnímu velkému střetu s ČSTV před odjezdem na turnaj mistrů do Tokia, kdy nechtěli manželce zapůjčit služební pas. Ona byla také reprezentantka. Odjeli jsme, ale už následující rok se začal řešit problém, že vlastně hrajeme ‚open' turnaje za peníze. Myslím, že to urychlilo vznik tzv. statutárních hráčů, které řídila agentura Pragosport společně s tenisovým svazem. Ten ale vůči nám ztratil sílu a už jsem nemusel třeba na mistrovství Čech do Litvínova, nebo na amatérský šampionát do Bulharska.

Málokdo si dnes uvědomuje, jaký jste vlastně způsobil průlom.

Moje vítězství na Roland Garros asi ovlivnilo i myšlení v jiných socialistických zemích. Byl jsem první hráč z těchto států, který vyhrál grandslam a byl kolem toho v cizině velký humbuk. Tehdy i Rusové začali přemýšlet, že neexistuje jen fotbal, hokej a olympiáda, ale že i tenis je sport, který své zemi dokáže udělat světovou reklamu. Vždyť za pár měsíců se ruská skvadra v čele s Metrevelim objevila na profesionálním okruhu Lamara Hunta v Americe.

Jan Kodeš při slavnostním vyhlašování ankety Sportovec roku.

Milan Malíček, Právo

Vyhrát dvakrát po sobě na French Open byl unikát, ale vy jste mohl mít i hattrick.

No jo. Čtvrtfinále s Proisym v roce 1972... Ale to jsem si zavinil sám, že jsem na přerušení zápasu přistoupil. Před utkáním lilo a kurt byl těžký, mazlavý. Já prohrál první set, pak jsem dva vyhrál. Smrákalo se, byl jsem trochu znavenej a říkal si, že to je dobře, když se přeruší. Ležel jsem na masérském stole a přišel Pierre Darmon, ředitel turnaje a prohlásil: Jan, už nebudeme pokračovat, už je půl osmý. A já to zbaštil. Když jsem v osm vylezl ven, tak byla modrá obloha a všude se pokračovalo, protože hrací doba byla do půl desáté.

Mrzí to i po letech?

Jo, mrzí. Třeba jsem mohl vést 3:1 ve čtvrtém setu a dohrávka by pak byla něco úplně jiného. Já myslel, že začneme nejdřív ve 12, ale pořadatelé stanovili začátek na 10:30! Úplně jiné podmínky a já byl po ránu jak mátoha. Kazil jsem, on mě vodil. Proisy pak ještě porazil Orantese a ve finále ho přejel Andrés Gimeno, se kterým jsem nikdy neprohrál. Velká škoda.

Francouzi si vás ale natolik vážili, že vám na začátku 70. let nabízeli azyl, je to tak?

Po tom incidentu s ČSTV jsem to bral tak, že už budu mít pokoj. Když jsem vyhrál v roce 71 v Paříži podruhé, tak přišel Darmon a říká: Hele tam u vás řádí normalizace, je to utažený. My ti dáme plat, bydlení a všechno, co budeš potřebovat. Pravdou je, že tady v novinách vycházely články, jak tenis potřebuje revizi a neustále se šilo do profesionalismu. Jenže já tu měl manželku, dvě sestry, rodiče... Asi bych emigroval, kdyby mě estébáci někde vzali a dali mi pár facek. To se ale nestalo. Soustředil jsem se na tenis, hodně jsem cestoval a zbytečně neprovokoval. Když se podepisovala výzva Dva tisíce slov, tak jsem tu nebyl. Kdybych viděl podpisy Čáslavské a Zátopka, tak bych asi podepsal taky... Jsem vlastenec, v daviscupovém družstvu jsem byl 17 let a odehrál rekordních 94 zápasů. Bylo to skvělé období, kdy Štvanice bouřila. V Americe mi sice taky říkali, co by pro mě všechno měli, jenže co já bych dělal někde na Floridě? Nejsem prostě ten typ. Tady jsem vyrostl, sem patřím a tady to mám rád.

Kodešova cesta k prvnímu grandslamu  
KOLO SOUPEŘ VÝSLEDEK
1. kolo: Jean-Baptiste Chanfreau (Fr.) 6:0, 6:1, 6:3
2. kolo: Bob Howe (Austr.) 6:4, 6:1, 6:2
3. kolo: Štěpán Koudelka (ČSSR/SRN) 6:0, 6:1, 6:2
4. kolo: Ion Tiriac (Rum.) 4:6, 7:5, 4:6, 6:2, 6:2
Čtvrtfinále: Martin Mulligan (It.) 6:1, 6:3, 7:5
Semifinále: Georges Goven (Fr.) 2:6, 6:2, 5:7, 6:2, 6:3
Finále: Željko Franulovič (Jug.) 6:2, 6:4, 6:0
Marek Burkert, Sport.cz, Právo

Časová osa: Sport+

Filtr článků - Sport+