Jágr jako spoluhráč? Dobrý chalan, říká slovenská legenda Capitals

21. ledna 2021 17:19 - Annapolis/Praha

Za pár dnů to bude už 53 let, co přišel Peter Bondra v ukrajinském Lucku na svět jako třetí syn do rodiny slovenského otce a polské maminky. O dvě dekády později se vydal z Košic na cestu do NHL, kde během 16 sezon nastřílel přes 500 gólů a stal se legendou hokejových Capitals. Pro Sport.cz se v obsáhlém rozhovoru rozpovídal o nejen o Washingtonu, pro který pracuje jako ambasador, ale i o Chárovi, Ovečkinovi, potenciálu Jakuba Vrány a také o Jaromíru Jágrovi, s nímž hrál na začátku tisíciletí v jednom týmu.

 

Profimedia.cz

Co můžete pro klub udělat v koronavirové době?

Práce se zkomplikovala a zpomalila. Nejsem tolik vytížený, jako jsem byl v minulosti. Mám na starosti spíš byznysovou stránku, starám se o klienty, sponzory. Teď jsou ale kanceláře uzavřené, takže ten čas, který zbývá, věnuji golfu. Naštěstí hřiště jsou stále otevřená.

Řada hráčů po kariéře dost výrazně přibere na váze, ale vy si po padesátce držíte postavu aktivního hráče. Vděčíte za to jen golfu?

Kdybych měl za sebou nějaká vážnější zranění, kterým jsem se naštěstí vyhnul, tak by to bylo těžší. Já jsem typ člověka, který má strašně moc energie a nedokáže sedět na jednom místě. Než jsme spolu začali mluvit, tak jsem si byl zahrát golf a prošel jsem sedm a půl míle pěšky. To je takový můj trénink. Jezdím i na kole, hraju tenis, jsem aktivní ve sportu i v normálním životě. Potřebuju pohyb.

Baví vás sledovat v televizi hokej, který se hraje před prázdnými tribunami?

Když běžela sezona, tak jsem byl na každém domácím zápase. Byla to součást mojí práce. Až jsem si někdy říkal, že bych se radši podíval na zápas doma na gauči. Ale teď vám řeknu, že mi hokej chybí... Uvidíme, jak se to rozjede v nové sezoně a jak očkování vyřeší situaci, aby diváci mohli zase do haly. Za měsíc dva to může být jiné. V tuto chvíli se ale zase moc těším, až zápas uvidím naživo.

Má podle vás Washington stále tým na Stanley Cup?

Ano, pořád ho řadím mezi favority. Ovečkinova éra ještě nekončí a Capitals jsou i díky tomu ve hře. Minulá sezona zanechala v týmu špatný pocit a já myslím, že hráči se budou snažit to odčinit. I s příchodem Zdena Cháry se zvýšila síla mužstva. Pasuje do něj dobře. Byl to dobrý obchod pro Zdena i pro Capitals.

Nelákal jste ho trošku?

Asi před šesti sedmi týdny jsme debatovali na téma Capitals a už tehdy jsem říkal, že bych byl rád, kdyby za Washington hrál. Jenže, co jsem měl informace od Zdena i generálního manažera, tehdy to nebylo na programu dne. Jsem rád, jak to nakonec dopadlo, ale nemám v tom prsty. Byla to Zdenova záležitost, ukázal zájem o Capitals a oni našli cestu, aby ho mohli podepsat. Obě strany mohou být spokojeny.

Vy jste zažil Cháru i při společném angažmá v Ottawě. Změnil se?

Hráli jsme spolu i v reprezentaci a máme dobrý kamarádský vztah. Kdybych se měl vžít do pocitu hráče, tak bych nechtěl proti Zdenovi nastupovat. Už kvůli tomu, že má dlouhý dosah a v rohu je to s ním těžké. V Ottawě už Zdeno působil skoro jako v pozici hrajícího trenéra. Samozřejmě nerozhodoval, kdo půjde na led, ale jeho „leadership“ je velká věc. Jeho přítomnost v kabině je důležitá pro mladé a nezkušené hráče. Zdeno jim umí pomoct.

Ve Washingtonu je stále lídrem Alexandr Ovečkin. Má na to, aby v historické tabulce střelců NHL přeskočil Waynea Gretzkého? Je mu 35 let a potřeboval by ještě 188 gólů. Dá se to zvládnout?

Kratší sezony tomu nepomáhají. Ale už jen fakt, že by se Gretzkému přiblížil, by byla dobrá věc jak pro Ovečkina, tak pro Capitals i celou NHL. Důležité je, aby se o tom zase začalo víc mluvit.

Tabulce nejlepších střelců historie NHL vládne Gretzky, Jágr čeká na útok Ovečkina

Coby vyhlášený kanonýr můžete asi nejlíp zhodnotit, v čem je Ovečkin tak výjimečný.

Dávat v NHL pravidelně góly je ta nejtěžší práce z pozice hráče. Do zápasu je potřeba jít s pokorou a velkým respektem. Nikdy se nedá říct, jestli gól dáte zítra nebo za týden, za měsíc. Stát se může cokoli. Občas člověk hraje bez sebedůvěry, ale tu Ovie má. Když se netrefí v pár zápasech, tak to zase rychle napraví. Občas máte jasné šance a sám sobě se divíte, že jste gól nedal, ale jindy padne z ničeho. Vždycky ale kolem sebe potřebujete dobré spoluhráče a pokaždé je ten gól zásluhou celého týmu.

Ve Washingtonu se sešla docela početná skupina Slováků a Čechů. Jak se vám zamlouvají?

Jsem v kontaktu s Jakubem Vránou, viděli jsme se několikrát, párkrát jsem ho i trochu popíchnul. Podle mě ještě sám neví, čím vším disponuje. Ten kluk má strašně velký talent. Minulou sezonu ukazoval, a já ho pořád tak beru, že je hráčem, který může dát za sezonu 40 gólů! Ale potřebuje víc střílet. Někdy upřednostňuje nahrávku.

Občas si posteskl, že v tak hvězdné konkurenci se nedostane na první přesilovku.

Loni ještě před příchodem Kovalčuka z přesilovkové formace ale vytlačil Kuzněcova, takže si to jednoznačně zasloužil. On má velký cit hlavně blíž k brance. Ví, co s pukem. Jsem jeho fanouškem.

Vidíte v současné NHL hráče, který by vám byl stylově podobný?

To se právě říká o Vránovi, že bruslí jako já. Má i tahy, které jsem měl já... Jakub by měl ještě hokejově trochu dozrát. Ve Washingtonu je to komplikované, když v přesilovkách je vše postavené na Ovečkina a Carlsona. K tolika střelám jako já se nedostane. Když se ale nebude bát vypálit, tak může mít vynikající sezonu a může být jedním z nejlepších hráčů Capitals.

Vránu si Capitals vybrali v prvním kole draftu 2014. Z dnešního pohledu je skoro neskutečné, že vy jste v roce 1990 přišel na řadu až v 8. kole. Vybavíte si, co jste na to tehdy říkal?

Otevřel jsem si Československý sport a tam jsem se dočetl, že jsem byl draftovaný ze 156. místa Washingtonem. Věděl jsem, co je draft, ale neměl jsem šajnu, jak to funguje, informací moc nebylo. Jenže věci se začaly velmi rychle hýbat a v půlce srpna už jsem seděl v letadle do Washingtonu.

Měl jste aspoň trochu představu, co vás tam čeká?

Vůbec ne. Absolutně. Neuměl jsem anglicky, v životě jsem nebyl v Severní Americe. Pamatuju si, že jsem si vzal našetřených 1500 dolarů do kapsy. Když to nevyjde, tak abych měl na zpáteční letenku. To byla mentalita nás, co jsme šli z Československa do NHL. I když Jaromír Jágr, Dominik Hašek nebo Robert Reichel byli v trochu jiné pozici. Já to šel zkusit. Kdyby to nevyšlo, měl jsem se kam vrátit. Možná i proto se mi bez nějakého tlaku podařilo dostat hned do prvního mužstva. Draft změnil celý můj život.

V Košicích vám v odchodu nebránili?

Přišel jsem tam z Popradu jako osmnáctiletý, abych hrál hokej, nosil vaky s výstrojí, brusky, puky. S Jergušem Bačou jsme byli ti mladí a občas jsme jen koukali, co se děje. Měl jsem to štěstí, že jsem si zahrál i s Igorem Libou, který byl vynikajícím hokejistou světového formátu. Když si vzpomenu na Košice, tak si pořád vážím té šance hrát za takové mužstvo. Pomohlo to mojí kariéře.

Za reprezentaci jste ale nehrál, jak na vás Washington přišel?

Jednou ve Vítkovicích se mi před utkáním dostaly do ruky nějaké místní noviny, kde byl článek, že šéf skautingu Capitals Jack Button se přijel podívat na Richarda Šmehlíka. Říkal jsem si, že kdyby se mi zápas povedl, tak si mě třeba všimne. To byl takový můj trochu dětský nápad... Tehdy jsme vyhráli, myslím 4:2, dal jsem dva góly. Ten druhý padl tak, že náš gólman Jaro Dragan vykopával puky na červenou čáru, já si pro něj dojel a dovezl ho až do branky. Jeli jsme domů, ale brzy jsem zjistil, že Button, který měl letět další den do Ameriky, si prodloužil trip, aby se na mě mohl jet podívat do Košic.

Peter BONDRA
Narodil se 7. února 1968 v Lucku v bývalém SSSR.
V československé lize nastupoval za Košice, se kterými v roce 1988 získal mistrovský titul, a ve 151 zápasech za ně během 4 sezon nastřílel 93 gólů.
V roce 1990 byl draftován v 8. kole ze 156. místa týmem Washington Capitals.
V NHL odehrál během 16 let (1990–2006) 1081 utkání za Washington (14 sezon), Ottawu, Atlantu a Chicago. Vstřelil 503 branek a nasbíral 892 bodů.
Je autorem zlatého slovenského gólu z finále MS 2002 proti Rusku (4:3), o rok později získal na šampionátu bronz. Dvakrát reprezentoval na olympiádě (1998, 2006). Na hrách ve Vancouveru 2010 byl generálním manažerem slovenského týmu, který skončil na 4. příčce.
Žije v Annapolisu ve státě Maryland, asi 50 kilometrů od Washingtonu. S manželkou Ľubomírou má tři děti: dceru Petru a syny Dávida a Nicolase.

Takže plán vyšel.

Další zápas byl doma s Litvínovem, kde jsem dal zase gól, a po utkání jsme se s Buttonem potkali v kanceláři našeho generálního manažera. Přes překladatele mi dal otázku, jestli bych měl zájem hrát v NHL. Tak jsem řekl: No..., rád bych, ale musíte to nějak vyřídit tady s panem generálním manažerem a já se zařídím podle toho. Moje odpověď nebyla úplně jednoznačná, ale Button se dovtípil, že bych NHL rád zkusil.

Takže jste věděl předem, že na vás při draftu ukáže Washington?

Ano a pak už to šlo rychle. Nabídl se mi agent (a bývalý gólman) Jiří Crha, že mě bude zastupovat. Já vůbec netušil, co by pro mě měl dělat. Letěl jsem po draftu do Prahy a s panem Crhou a Jackem Buttonem jsme podepsali kontrakt (na 110 tisíc dolarů na sezonu). Tehdy jsem moc neměl ponětí, co vlastně podepisuju. Dali přede mě nějaká čísla, která mi nic neříkala. Nedokázal jsem je s ničím porovnat. Tak jsem to podepsal a doma jsem řekl, že mám smlouvu v NHL. Ale hned jsem dodal, že to neznamená, že tam musím jít. U mě to bylo takové pořád na vážkách. Prostě sranda, ale možná mi to i pomohlo, že jsem tam letěl bez nějakého tlaku.

Ve Washingtonu jste vydržel 14 let, ale první sezona u Capitals musela být pro vás asi složitá.

Naštěstí už tam byl čtyři roky Michal Pivoňka, v týmu si vypracoval nějakou pozici. Mít ho u sebe bylo skvělé. První týdny jsem anglicky vůbec nemluvil. Když nám trenér vysvětloval, co chceme hrát, tak pro mě bylo těžké to vnímat. Kouč tak jen ukázal na Michala, aby si mě vzal stranou a vysvětlil mi, co máme hrát, abych byl v obraze. Později jsme spolu začali hrávat v jednom útoku a to bylo vynikající, protože jsme mohli ukázat i náš československý a evropský hokej. Michal perfektně nahrával, já hodně bruslil a střílel. V další kariéře jsme si pak navzájem hodně pomohli. Natáhli jsme to spolu na nějakých devět let.

Jako skvělému bruslaři a střelci by vám možná vyhovovala současná podoba NHL. Vy jste si ale „užíval“ zápasy se spoustou hákování, sekání.

Byl to boj. Já nebyl lovec, ale kořist. Devadesátá léta byla v tomhle hodně tvrdá. Někdo vás mohl nabrat na hokejku, otočit ve vzduchu, ještě vám namlátit a ani se to nepískalo.

Proti komu se vám hrálo nejhůř?

New Jersey Devils... V brance byl Martin Brodeur, když na něj šlo z naší strany celkem 20 střel, tak to byl úspěch. Oni hráli defenzivní past ve středním pásmu a do toho mě ještě bránili Scott Stevens nebo Scott Niedermayer. Neexistovalo, že bych měl proti sobě nějakého mladíka ze třetí obrany. A na náš útok nasazovali checking line s Bobbym Holíkem. Tak si dovedete představit, jak se mi pak hrálo... Kdybychom aplikovali dnešní pravidla na tehdejší hokej, tak by trestná lavice byla pořád plná. Ale tak se hrálo a člověk se musí v hokeji přizpůsobit stylu té dekády, ve které žije. S Bostonem proti mně zase nastupoval každé střídání Ray Bourque. My měli kvalitní mužstvo, ale nebyli jsme superstars.

V roce 1998 jste se ale probili do finále Stanley Cupu, v konferenčním finále s Buffalem jste dával góly hrdinovi z Nagana Dominiku Haškovi. Věřil jste si na něj? 

Znali jsme se s Dominikem už z československé ligy. Spousta střelců v NHL měla z Haška komplex. Já se proti němu snažil věřit svému instinktu. Nemusela to být nejpřesnější dokonalá střela, ale z mé strany musela být překvapivá, aby zareagoval pozdě. Kdybych se soustředil jen na to, aby rána byla perfektní, tak mu ten gól nikdy nedám. Všechno je to o instinktu.

Ve Washingtonu byl necelé tři sezony vaším spoluhráčem také Jágr a sám o této kapitole nemluví moc nadšeně.

Byl jsem překvapený, že se objevil ve Washingtonu, a Jarda asi taky, což jsem z něj cítil. Měli jsme docela kvalitní mužstvo, bohužel v roce 2003 jsme vypadli v prvním kole s Tampou, která o rok později vyhrála Stanley Cup. Vedli jsme přitom 2:0 na zápasy, škoda. Podle mě byl ale Jarda přínosem, i když těžko říct, jaké měl tehdy pocity.

Nesvěřoval se?

Spolu jsme moc nehráli, jen na přesilovce. Ale díky tomu, že u nás byl, se pro mě trochu otevřel prostor. Na Jaromíra si museli dát soupeři větší pozor. Náš vztah byl každopádně velmi dobrý, dokonce jsme spolu bydleli na tripech na pokoji. Měli jsme si o čem vyprávět, je to velmi dobrý chalan. Všechno bylo o.k., jen v té sezoně to bohužel nevyšlo.

Neštve vás, kam se od těch dob kvalitativně zřítil český a slovenský hokej?

Měli jsme v NHL spoustu vynikajících hráčů. Ale uvědomte si i to, kolik juniorů mají k dispozici v Kanadě oproti Slovensku nebo Česku. To je neporovnatelné. Do patnácti let ještě držíme krok, ale od 15 do 18 let nám špička uniká. Američané a Kanaďané jsou  napřed a dohnat je, je složité. Já když sledoval svoje synátory, tak ti hráli tady v Americe kvalitní soutěž. Měli tři těžké zápasy do týdne, kde museli hrát naplno, a to byl ten rozdíl. Co vím, tak na Slovensku musí juniorské týdny třeba dva tři týdny čekat, než dostanou pořádného soupeře. Konkurence v tomhle věku chybí. Ale to berte jen jako můj laický odhad.

Za Kometu Brno teď hraje váš starší syn Dávid. Jak se mu v extralize po odchodu z čínského Kunlunu líbí?

Je spokojený, co se týká mužstva i koučingu. Sleduju jeho zápasy a vedení týmu i hráči jsou na vysoké úrovni. Třeba ta jejich první přesilovková lajna, fíha... Doufám, že je Kometa spokojená i s Dávidem. Věřím, že věděli, jaký typ hráče do Brna přivedli. Potřebuje se jen dostat do trochu větší herní pohody, ale myslím, že to zvládne.

Dávid Bondra se raduje ze svého prvního gólu v brněnském dresu.

Václav Šálek, ČTK

Hokeji se věnoval i váš mladší syn Nicolas. Stále pokračuje?

Taky řeší svou další kariéru, ale už ne hokejovou. Chce být zubařem. Sezonu jim totiž zrušili, takže byl zklamaný. Sice je nadále v kondici a připravuje se, ale jeho vize do budoucnosti už se netýká hokeje. Takže se mi bude starat o zuby. To taky není špatné.

Marek Burkert, Sport.cz, Právo

Patička stránky: