Článek
Sraz olympijských vítězů z Nagana
Nechybí vám někdy hokej?
Sleduji ho, vím, co se děje ve světě, ale abych někde trénoval, to ne, to je spojené s cestováním, a to já zrovna nemusím.
Ani na Sabres se v NHL nezajdete podívat?
Oni se pohybují na konci tabulky a obměňují mužstvo, takže moc nechodím, ale v televizi se podívám rád. Přehled mám, jen už hokej moc nevyhledávám.
Dal jste přednost brazilskému jiu jitsu. Pořád jste v něm aktivní?
Ano, i když na soutěže už nejezdím. Mám určité zranění, takže se tomu vyhýbám, ale připravuju lidi. Je to můj koníček, v posledních osmi letech se to rozšiřuje v USA, i tady v Evropě, v Česku. Trvá to přes deset let, než člověk získá černý pásek. Je to prostě životní styl.
Jak teď vypadá váš typický den?
Ráno vstávám v 7.30, jedu do psího hotelu, tam vyřizuju nějaké věci, kolem jedenácté hodiny máme lekce jiu jitsu, tam jsem do jedné do dvou. Pak zase jedu do psího hotelu...
Vyvolávají ve vás vzpomínky na Nagano ještě nějakou nostalgii?
Člověk si při těchto setkáních ještě nějaké věci vybaví. Nejvíc jsou pro mě pořád výhry nad USA a Kanadou, protože v té době nikdo nevěřil, že je můžeme porazit.
