Rubriky:

Lyže a snowboard

Janek Ledecký: Závidím Ester její odhodlání

8. února 2018 19:25 - Praha

V Česku patří Janek Ledecký už dlouhé roky mezi nejpopulárnější zpěváky a skladatele, jenže stačí přejet hranice... „A všude jsem táta Ester," usmívá se otec unikátní sportovkyně, která se v Pchjongčchangu jako první v historii představí na lyžích i snowboardu. A v paralelním obřím slalomu bude největší favoritkou.

 

Ivana Roháčková

Už jste někdy byl v Koreji?

Já jsem tam pečenej vařenej! Soul je největší muzikálový trh na světě, větší než Broadway nebo londýnský West End. Když jsme tam byli poprvé, ten samý den se hrálo 62 dalších muzikálů. A tituly se tam střídají často, vedle domácí produkce nakupují po celém světě a dostala se jim do ruky na DVD americká verze Hamleta. Takže jsem tam byl poprvé před jedenácti lety, kdy měl premiéru Hamlet v korejštině a od té doby ho nastudovali pětkrát.

Jak vám zněl váš muzikál v korejštině?

Úžasně. Když jsem tam přijel poprvé, zkoušeli to v menším divadle kousek od demilitarizované zóny. Po zkoušce jsem se ptal amerického režiséra, co říká tomu jazyku, a on reagoval: „Člověče, to je hodně podobné češtině, ne?"

Když plánujete svůj program koncertů, máte při ruce i kalendář závodů Ester?

Snažím se. Nejdivočejší to bylo, když před dvěma lety vstupovala do lyžařského Světového poháru v Ga-Pa. Já věděl, že mám koncert v Brně, tak tam nemůžu. Ale v sobotu ve čtyři ráno jsem se probudil a řekl si, že bych byl úplnej vůl, kdybych se tam nejel podívat. Sedl jsem do auta, jel do Ga-Pa, pak do Brna na koncert a přes noc zase zpátky, abych viděl super-G.

Byl jste i v Soči, kde jste si ale olympiádu kvůli bolestem zad vaší dcery asi neužil.

To opravdu ne. Když se nepovede závod, vyrovnáte se s tím, mnohem horší je vidět vlastní dítě, jak se vrhá po svahu přes bolest, která je mi důvěrně známá, protože na záda taky trpím... Ale já nedělám vrcholový sport. Od té doby nemyslím na nic jiného, než aby jí drželo zdraví a Ester měla kolem sebe lidi, kteří na ni dají pozor.

To se povedlo, fyzioterapeut je základní součástí týmu.

Podařilo se vybudovat snový tým, vždycky, když dorazím na závody, všechno běží jako skvěle seřízený motor. Je to i zásluha Ester, že si trvala na té kuriózní kombinaci lyží a snowboardu, protože díky tomu, jak se jí daří, se stala maximálně atraktivní pro sponzory, a může si dovolit sestavit tým lidí, které si vybere.

Je to podobná alchymie, jak když dáváte dohromady kapelu? Také si musíte sedět.

Přesně tak. Když natáčím desku, můžu si tam vzít magora, který je geniální muzikant, dvě hodiny s ním vydržím, než nahraje sóla, zaplatím mu a pošlu ho pryč. Ale v kapele musím mít lidi, s nimiž je prima i ten život okolo. A ne že by muzika nebyla stresující prostředí, ale vrcholový sport je ještě vypjatější.

Existuje v hudebním světě podobný vrchol jako je pro sportovce olympiáda?

Myslím, že olympiáda není ve sportovním světě vrchol, to je ve světě médií. Pro vrcholového sportovce je to noční můra. Za naprosto nestandardních podmínek a desetinásobného tlaku mají zazávodit jako na Světovém poháru v podmínkách, na které jsou zvyklí. Sportovci, kteří se jedou rvát na olympiádu, jsou tam na posledním místě.

Ale olympijský úspěch dokáže měnit život sportovců, příkladů najdeme spoustu.

To nezpochybňuju, olympijská medaile je nejcennější. Jen mi přijde paradoxní, že se mění desítkami let prověřené principy organizace. Na snowboardu jedou jeden den kvalifikaci, mají den volna a pak finálové jízdy. Jak má vítěz kvalifikace poznat, jakou trať si za dva dny vybere? To jinde ve vrcholovém snowboardingu není. Lyžování má zase vždycky nejdřív trénink na sjezd, pak závod a na stejném kopci se jede super-G, aby závodníci znali profil, protože super-G svůj trénink nemá a jede se ve velké rychlosti. Tady je pořadí obrácené. Olympiáda je jenom kšeft, proto jí říkáme korejský přáteláček a nic si z toho neděláme.

Dodržujete nepsané pravidlo v týmu Ester, že za slovo olympiáda se platí do kasy?

Jasně, je to korejáček... Ne že bych neměl peníze do kasičky, ale jsem škrt... (úsměv)

Máte v repertoáru nějakou písničku o sportu?

Asi ne. Ale koupil jsem práva a napsal filmový scénář na životní příběh Vika Wilda a Aljony Zavarzinové. On závodil za USA a když americká federace stopla podporu alpskému snowboardingu, jeho partnerka Aljona mu nabídla, že domluví, aby šel k Rusům, a vzali se. Nebyl to žádný účelový sňatek, ale láska jako trám, a on pak získal pro Rusy dvě zlaté, protože měl takové podmínky, že se mohl věnovat jenom snowboardingu. Scénář je napsaný, jednání s evropsko-americkou koprodukcí byla vstřícná, ale pak se to zastavilo v momentě, kdy Mezinárodní olympijský výbor vyloučil Rusko z her.

Jméno Ester pro dceru jste prý vymyslel vy. Co vás inspirovalo?

Královna Ester ze Starého zákona byla jedna z největších hrdinek, jedinečná a pozitivní dáma. Nám se to jméno líbilo, nebylo tak frekventované, od té doby Ester i Jonášů přibylo. Já byl taky křtěný Jan, ale v Žentouru jsme byli dva Honzové, tak jsem pro odlišení začal být Janek, přišlo mi to originální a sexy. A od té doby už je spousta Janků, kteří to mají v občance.

Kdy se začalo rozdělovat, že syn Jonáš se vydá uměleckou cestou a Ester sportovní?

Nám to bylo jasné odmala. Jonáš taky k tréninku na snowboardu přistupoval poctivě, bavilo ho to, ale nikdy neměl dychtivost, co Ester. U ní to bylo jasné odmala. Asi v pěti letech jezdila seriál Milka Cup v Krkonoších, dole byla nafukovací kráva, děti dostávali čokolády. Ester tam byla druhá nejmladší a celý seriál vyhrála. A já ji nikdy neviděl šťastnější, než když projela cílem. I když to dokáže skrývat, na očích jsem jí to štěstí viděl, a to by se každý táta přetrhl. A naštěstí jsem měl ty možnosti...

Pokud byste si nemohl dovolit dceru finančně podporovat, trvala by její cesta do špičky déle, byla by složitější, nebo by to zkrátka nešlo?

Myslím, že by to nešlo. Celý proces by se tak zpomalil, že by přišel moment, kdy by si člověk řekl, že to takhle partyzánsky nejde.

Vynaložených financí jste ale určitě nikdy nelitoval. Neměl jste ani obavy, že se Ester pak vydá jiným směrem a peníze přijdou vniveč?

Když jsem Ester viděl, měl jsem jistotu, že jí to bavit nepřestane, zatímco u většiny jejich kolegyň mi přišlo, že už je to nebavilo tehdy a závodili jenom proto, že je rodiče nutili. Samozřejmě důvodů, proč se kariéra neuskuteční mohla být spousta, investice to byla riskantní, ale lepší investici, než do vlastních dětí si neumím představit.

Cílevědomost a zarputilost má Ester po vás?

Ne, já ji závidím její odhodlání. Kdybych ho měl třetinu, kam já bych to dotáhl... Když bylo Ester sedm, poprvé jsme vyrazili na ledovec. Tam se začalo v šest ráno, postavila se trať a v jedenáct se balilo, protože do toho svítilo sluníčko, všichni chtěli domů. Ester si dala tři jízdy navíc, když byly ostatní děti na svačině, a když se její trať balila, vedle byly ještě postavené další od jiných týmů, tak je Ester obcházela a prosila třeba u Chorvatů a Italů, jestli tam ještě může jet. Dokud tam stál jediný klacek, nemohli jsme ji dostat dolů, to jí zůstalo.

Ani v pubertě jste to s Ester neměli složitější?

Vůbec, ani u jednoho z dětí. Jonáš byl rozkošné miminko a všichni nám říkali, ať počkáme na první období vzdoru. A nic. Tak ať počkáme na druhé. Zase nic. To samé ve škole, puberty jsme si ani nevšimli. Tak jsme slyšeli, že nám to spočítá Ester. Taky ne... My jsme vzácný úkaz, že dodnes jezdíme celá rodina v létě na Lefkadu na windsurfing. Už když bylo dětem třináct, mí vrstevníci se divili a říkali, že jejich děti radši jedou na nejblbější tábor nebo jdou na brigádu. A my se na to těšili celý rok...

Michal Osoba, Právo

Zrušit


Podsekce:

     
  • Výsledky
  • Kalendář
  • Medaile

Načítám data
Vyčkejte prosím, načítám data..