Článek
Česká snowboardkrosařka Vendula Hopjáková skončila po pádu ve 2. kvalifikační jízdě v péči lékařů.
Zraněná snowboardkrosařka Vendula Hopjáková v cílovém prostoru.
Co máte s kotníkem?
Zatím nevím, spíš je to jenom pohmožděné. Blbě jsem sešlápla bouli, ta mě flusla do klopenky a už jsem nestihla zareagovat, tak jsem spadla. To prkno jako by mě zmáčklo, ohnul se mi kotník a narazilo koleno. Nemělo by to být nic vážného, jenom pohmoždění. Mám to zafačované, dostala jsem berle. Ještě uděláme nějaké vyšetření, jestli je všechno v pořádku, ale na operaci to nevypadá.
Po pádu jste ale dlouho ležela na trati, bála jste se vážnějších následků?
V té chvíli to byl docela šok, že tam ležím a něco mi je. Tak jsem začala pobrekávat a řvát, ale spíš z toho šoku. Docela to bolelo, jak se s tím něco stalo, začalo to tuhnout, já věděla, že je něco špatně, ale nevěděla jsem co.
Pád jste měla už v první kvalifikační jízdě, hned po startu.
Ten start byl strašně složitý, hlavně psychicky ten první dojem, protože jsem to nezvládla projet. Pak jsem se do toho nějak dostala a start mi vcelku šel. Nenapadlo by mě, že bych tam spadla, to se mi v tréninku nestalo. Udělala jsem chybu a ta mě vytrestala hned na začátku.
Ani v trénincích se vám nedařilo trať sjet celou.
Je pravda, že v trénincích jsem z toho byla vypsychovaná, hodně uplakaná. Ale myslím, že pak už jsem jezdila hezky, vypadalo to, že by kvalda měla klapnout, i trenéři mě chválili.
Figurovala jste i ve startovní listině čtvrtfinále, do něhož jste po zranění nenastoupila.
Je to zklamání, ale já byla strašně ráda, že tady můžu nějak jezdit a trenéři mě vůbec postavili do kvalifikace, spousta holek nenastoupila. Jsem ráda, že mi trenéři dali šanci, abych ukázala, že sem patřím. Na příští olympiádu už doufám budu líp připravená, hlavně fyzicky, protože psychicky si myslím, že na tom nejsem špatně.
Měla jste tu z trati velký respekt?
Strach jsem měla, ale bylo to jen o hlavě. Holky, které to měly v hlavě v pořádku, jezdily celou trať hned od první jízdy. Já na takové tratě nejsem vůbec zvyklá, evropské poháry jsou docela malé, i svěťáky teď stavěli menší, jak v Evropě není sníh. Tohle je úplně šílené monstrum, které jsem v životě neviděla. A doufám, že už ani neuvidím. (směje se)
Po pádu jste dávala hned vědět rodičům, že jste v pořádku?
Měla jsem milión nepřijatých hovorů a zpráv, ale jelikož jsou tak daleko, tak jim to brát samozřejmě nebudu. Jenom jsem jim napsala přes Facebook, že jsem dobrá, tak mi hned volali přes Facetime. Mamka samozřejmě brečela, nevím, jestli kvůli tomu, že jsem spadla, nebo byla dojatá... Měli u nás párty s kamarády, fandili, podporovali mě. Byla jsem ráda, že jsme si zavolali, a oni podle mě taky, protože viděli, že mi nic není a v závěru se směju.
Také máte na bundě nášivku s nápisy „Mom" a „Daddy".
To už mám dýl, jezdím s tím každý svěťák, ty srdíčka mám i na prknech. Vždyť i pro rodiče jezdím, myslím, že na tom prkně musí být. Tady nesmějí být žádní sponzoři, ale tu nálepku by mi nestrhli! (úsměv)
