S Adebayorem v zádech či oděvním gigantem v pasu. Sportovní exoti v Soči

Celkem sedm zemí na ruské olympiádě absolvuje debut. Mnohé další státy měly vyslance na zimních hrách teprve podruhé. Třeba jako Peru, které se prvně představilo ve Vancouveru 2010. Třiačtyřicetiletý Roberto Carcelen, jediný sportovec výpravy, doběhl v Soči v klasickém závodě na patnáct kilometrů beznadějně poslední. „Dostal jsem před startem chřipku, což pro mě znamenalo velkou komplikaci. Měl jsem velké bolesti, nemohl jsem dýchat, pálilo mě na žebrech," vyprávěl. Na prvního Švýcara Colognu ztratil 27:59 minuty.

Přesto televizní záběry a fotografie z jeho finiše obletěly celý svět. Cílovou rovinku absolvoval s vlajkou a byl v šoku, když mu vítěz vyrazil v ústrety a potřásl pravicí. „Šlo pro mě o velkou čest," netajil. Další olympijský start už nikdy nepřidá. „Mám připravený projekt rozvoje mého sportu v rodné zemi s dětmi, abych měl následovníky. Bude to užitečnější, než moje lyžování," prohlásil s úsměvem.

Jednadvacetiletá Julia Marino skončila v Soči při soutěži ve slopestylu hluboko v poli poražených, přesto je v rodné zemi hvězdou a užívá si statusu celebrity, přestože většinu času tráví v Boulderu v Colaradu. V osmi měsících ji totiž adoptoval manželský pár z USA. „Na olympiádě by měl člověk reprezentovat zemi, v které se narodil. A já jsem z Paraguaye," říkala mladá studentka, která pří říjnové návštěvě Paraguaye vystoupila v obdobě pořadu Dobré ráno Ameriko. „Je neuvěřitelné být první reprezentantkou země na hrách," hlásila pyšně.

Hrdost naopak musel potlačit Fuahea Semi. Žádné takové jméno vlastně ve výsledkové listině sportů v Soči nefiguruje. Sáňkař z Tongy v roce 2008 přijal jméno Bruno Banani. Název oděvní společnosti nenosí náhodou, šlo o promyšlený reklamní tah, který mu umožnil jako prvnímu vyslanci země vyrazit na zimní hry.

„Nejde o nic, co by korespondovalo s olympijskou myšlenkou, s normálním marketingem. Nemám slov," zlobil se prezident MOV Thomas Bach. Banani býval ragbistou, pak se ale ztotožnil s nápadem princezny z Tongy, která chtěla zástupce na zimních olympijských hrách. Odjel na výběrové soustředění do Německa, ztotožnil se s marketingovým nápadem tamní firmy a dokonce si její jméno nechal na úřadech zapsat do pasu.

V Soči skončil borec země v Jižním Pacifiku dvaatřicátý, ale ve zdraví přečkal záludnosti dráhy, a tak nebylo divu, že se rozplakal: „Když jsem začínal, utrpěl jsem několik zlomenin, něco jsem si v těle i rozdrtil. Ale já jsem hrdý na to, co dělám. Věřím, že v zemi najdu následovníky pro zimní sporty."

Stejně nepravděpodobná se může zdát účast reprezentantek z Toga, státu ležícího u Atlantiku s monzunovým podnebím. Přesto jsou v Soči hned dvě reprezentantky. „Největším sportovním vyslancem naší země je pochopitelně Emmanuel Adebayor, ale holky mají jeho plnou podporu. Osobně jsem s ním mluvil. Stojí za námi, fandí na dálku," říkal o krajanovi a slavném útočníkovi Tottenhamu viceprezident olympijského výboru Toga Bayor Kelani.

„Když jsme byli v záběrech při zahajovacím ceremoniálu, šlo o skvělou publicitu pro naši zemi. Každý z nás dostal stovky textových zpráv, měli jsme fantastické ohlasy na sociálních sítích. Není přitom tajemstvím, že lidé u nás mnohdy ani neví, co je lyžování, natož aby dokázali poznat slalom," přiznával Kelani, který Petitjean Mathilde Amivi pro běžecké lyžování v „dresu" Toga zlanařil prostřednictvím internetu. „Žije ve Francii, má kořeny v naší zemi. Oslovila nás přes facebook a my ji rádi přijali, protože nás může reprezentovat dalších šestnáct let," snil Kelani, že má sportovkyni pro další čtyři olympijské cykly.

Yohan Concalves Goutt žije trvale ve Francii, tudíž těžko vědět, že devatenáctiletý věčně vysmátý mladík je reprezentantem Východního Timoru, který se stal nezávislým státem teprve v roce 2002.

Absurdní? Vůbec ne. Jeho otec je Francouz, matka z Východního Timoru. V roce 1970 se Gouttova matka dostala na rybářskou loď s pěti sty uprchlíky, kterou se z válkou zmítané země dopravila do Darwinu v Austrálii, kde získala status politického uprchlíka.

A mladý Francouz se hrdě hlásí ke kořenům. „Mohl jsem si vybrat klidně Francii nebo Austrálii, ale jsem hrdý na původ mé matky," vysvětlil borec. „Trvalo šest let, než se podařilo vytvořit svaz. V zemi zmítané občanskou válkou byly jiné priority," říká devatenáctiletý student, jehož doprovázela matka i při zahajovacím ceremoniálu her v Soči jako oficiální členka výpravy.

Z faktu, že je v žebříčku na pozici 3849 si nic nedělá. „Ročně trávím v Timoru měsíc, mám tam dva strýce a hodně bratranců. Nedostal jsem na reprezentaci žádný finanční příspěvek, ale jsem rád, že mohu zemi přiblížit a zviditelnit."