Článek
Medaili z mistrovství světa získala basketbalová reprezentace žen po 35 letech. V čem byla největší síla týmu, který senzačně prošel až do finále?
Jsem pyšný na to, že se holky rvaly o každý míč, každý jeho zisk měl něčí podpis a pro trenéra je nádherné vědomí, že kdo přijde na hřiště, nechá na něm duši. Za každou z nich dám ruku do ohně, ony mi to vracely a za dřinu a bojovnost si zasloužily splnění i těch nejtajnějších snů.
Nemůžete ale pominout vůdčí roli Horákové….
Tým bez vůdce většinou nefunguje a v Hance to prostě je. Družstvo podrží, když je třeba, a dá mu i řád v oblasti vztahů. Trenér do toho nemusí vstupovat. Není to ale o jediném člověku, musím přidat důležité koše Vítečkové, černou práci v obraně Veselé nebo nasazení Večeřové a jmenovat by zasloužily všechny hráčky.
Tušil jste, že semifinále s Běloruskem bude těžší než bitva s Australankami o den dřív?
Varovalo mě nezvyklé ticho v šatně před zápasem. Úřadovala psychika, holky byly ponořené do vlastních myšlenek a v hlavě měly, že taková příležitost nemusí přijít třeba zase čtyřicet let.
Radost basketbalistek byla nelíčená, vy ale vypadáte, že jste euforii ustál v klidu…
Já ji musím krotit, aby mě z toho nekleplo. Obecně nemám moc rád překvapení. Když sednu do tramvaje, která má jet do Nuslí, tak nechci skončit v Záběhlicích. Těší mě, že se povedlo navázat na úspěchy za kolegy Bobrovského.
