V Baníku budu kopat za všech okolností, říká Svěrkoš

Baník se zachrání, protože na to má. A kdyby to bohové přece jenom nedovolili a opravdu se to stalo, tak já budu za něj kopat za každých okolností. V Baníku každopádně zůstanu.

To mě podezíráte, že vykládám, co se ode mě čeká, a sám tomu nevěřím? Tak to opravdu není. Na jaře hraje Baník dobře, produkuje lepší fotbal než jiné týmy. Akorát nedává góly, což je neštěstí současnosti. Moje víra stojí na tom, že střelecké prokletí se zlomí a kluci začnou góly dávat.

Přesně to mě napadlo, když jsem na internetu sledoval ligový zápas Baníku v Uherském Hradišti proti Slovácku. Kluci byli jasně lepší, měli pět gólových šancí, ale místo aby vedli 3:0, tak ve druhém poločase dostali gól z teprve druhé střely Slovácka. Více přesných jich v zápase ani nemělo. Uvědomil jsem si, že čas už hraje proti nám. Pořád říkáme, že už musíme zabrat, ale zápasů rychle ubývá. A ještě jedno chci říct.

Jak už jsem se zmínil, zápas v Uherském Hradišti jsem sledoval na internetu. Jenomže v poločase mi spadl a já musel druhý sledovat akorát prostřednictvím písmenek na onlajnu, obraz a zvuk jsem neměl. Tak jsem na vlastní kůži zjistil, jací chudáci jsou fotbaloví fanoušci v Česku. Odkázáni na jedinou adresu na internetu. Když tam přenos klekne, svůj zamilovaný klub hrát nevidí.

Neslyšel. Asi to bylo ve druhém poločase, který jsem už vidět a slyšet nemohl. Ale kamarádi mi o tom říkali. Měl jsem radost. Právě to je jedna ze silných motivací, abych boj o návrat na hřiště zvládl.

Konec trenéra Malury mě osobně mrzí, protože hlavní vina za špatné výsledky je v nás, hráčích. On odvedl kus poctivé a dobré práce. Radka Látala jsem zažil ještě jako hráče Baníku. Jeho zarputilost, dar bojovat za všech okolností může v tuto chvíli pomoci. Svými výsledky už ukázal, že kvalitním trenérem je.

Byl to normální souboj o balón. Akorát jsem špatně dopadl na zem. Ale to by nebylo ještě to nejhorší. Chyba se stala, když v pádu jsem se otáčel za míčem, což byl nepřirozený a nekoordinovaný pohyb. Způsobil tlak do kolena a přední zkřížený vaz praskl. Byla to bolest, jakou jsem ještě nikdy nezažil.

Pravda o nutné operaci a půlročním léčení spojeným s tvrdou dřinou byla hodně hořká, ale že s fotbalem skončím, jsem hned vyloučil. Chci se vrátit, chci znovu hrát. Musím ten půlrok zvládnout, jako ho v případě přetrženého křižáku zvládly stovky a tisíce jiných sportovců. Nebojím se práce, ani bolesti, bojím se té hrozně dlouhé doby. Půl roku bez fotbalu, to si stále neumím představit.

Mám. Myslím, že je důležitý nejen z lékařského hlediska. Pro mě v tom, že jak absolvuju jednotlivé kroky, tak mi to bude ukazovat, jak čas ubíhá. Už dneska se těším, že v červenci snad budu moci vyjet s klukama na herní soustředění. Jakmile už budu s nimi, zase bude líp. Aspoň si to myslím.

Jsem o šest roků mladší, je mi osmadvacet. Neumím si představit, že bych s fotbalem skončil. Na Jankula jsem samozřejmě ihned pomyslel. Napadlo mě, že osud nás, co máme Baník v srdci, tvrdě zkouší. Mančaft i fanoušci se spoléhali, že oba pomůžeme k záchraně. A my jsme skončili s berlemi. Samozřejmě jsem mu volal a prosil o rady.

Že po celou dobu léčení nesmím ani trochu slevit z poctivosti. Varoval mě, že časem na mě přijdou tendence povolit a nedělat všechno tak poctivě, jako na začátku rekonvalescence, což nikdy nesmím dopustit. I jemu se zdálo, že všechno jde dobře a že je téměř připravený začít trénovat i hrát. Cítil se výborně a možná proto trochu polevil, což bylo hrozně špatně a vymstilo se mu to. „Svěrky, stejnou chybu nesmíš udělat," říkal mi.